Rok Patrika

(10/11) Další díl novely o šikovném podvodníčkovi, o lásce, ale hlavně o zmařených iluzích a o domácím násilí. Autobiografické vyprávění o tom, co může potkat každého...

5. Nabídka, která se neodmítá

Už se bude stmívat, červánky se rozprostírají po celé obloze a barví světlo do medově zlaté barvy. Vracíme se z návštěvy. Jsem nadšená, jak to celé proběhlo. Celý den byl pohodový a panovala vlídná atmosféra. Patrikovým rodičům jsme řekli o těhotenství a také o svatbě. Na zprávu o možném budoucím vnoučátku reagovali velkým nadšením a byli opravdu šťastní. Svatba je sice zaskočila, to jsem si všimla, ale to se dá chápat. To je úplně normální reakce. Jako u našich. Je to náhlý i na mě, a to jsem solidní zbrkloun. Co se ale upeklo, to se musí sníst. Nedá se nic dělat.

Tak asi na polovině cesty Patrik zastavuje na čerpací stanici. Okamžitě musíme dotankovat a naředit stávající naftu v nádrži. Rozčiluje se, že nafta, co koupil ráno, vůbec nejede. To je pro mě novinka. Já si vůbec nikdy nevšimla, že nějaký palivo má vliv na větší výkon motoru, než jiný, ale dobře, asi jo. „Alí, dej si kafčo, tohle musím řešit, neoddělám na bavorsku vstřiky. Víš co by stály nový trysky? Majlant.“ „Jasný, klidně. Jdu dovnitř.“ Vhazuju do automatu na kávu dvacku a čekám, až mi připraví čokoládu, na kterou mám vyloženě chuť. To je zázrak, že zase mám po pár dnech na něco chuť. Zatím se mi dělalo špatně už i při pohledu na vodu. Jestli jsem vážně v tom, tak to mě ten jiný stav zrovna nešetří. Vycházím ven a sedám si na lavičku. Patrik si ještě myje čelní sklo. „Ten vosk, co dávají v myčce, to je neštěstí. Jestli budeš někdy mejt auto, tak pamatuj, jedině bez vosku. Jinak je to v prdeli. Kde mám kafe já?“ „Jsi neřekl, že nějaký chceš.“ „To tě má napadnout, ne. To je vidět, kdo na koho myslí. Já se nám tady starám o bezpečný dopravní prostředek, který nás vozí kam si jen vzpomenem a ty jdeš koupit kafe a přineseš jen sobě, no to je úroveň.“ „Klid, dojdu ti taky, co si dáš?“ „Presso, ale velký jo, ne ten jeden lok, to ať si strčí někam.“

Teď už oba sedíme na lavičce, usrkáváme každý ze svého kelímku a pozorujeme západ slunce jako malovaný. „Máš úžasný rodiče Páťo, jsou bezprostřední a hrozně sympatický.“ „Jo, to jsou, to jsou zlatý lidi, ty má rád každej. Máma miluje všechno živý a táta by se rozdal. Jsou hodný. Hodný, až blbý. Tou svojí poctivostí jsou tam, kde jsou.“ „A kde jsou? Vždyť mají krásný bydlení na příjemným místě, mají práci, mají koně, na kterých jezdí, spoustu kamarádů, zdají se mi spokojený.“ „To se ti to kecá, když jsi vždycky všechno měla a mohla rozhazovat. Já dostal od rodičů hovno.“ „Tak to není pravda, my jsme vždycky žili skromně. Do revoluce jsme byli totální socky, potom se to začalo trošku zlepšovat, ale nikdy mě nikdo nerozmazloval. Spíš naopak. Peníze neznamenaj štěstí, buď rád, za takový rodiče.“ „No nevím, ale z dítěte jsou hotový, to se dalo čekat.“ „Tak snad to není planej poplach, objednám se zítra na gyndu, ať máme jistotu. Páťo, prosím tě, ještě něco. Co myslela mamka tím, když se tě ptala, jestli už máš všechno vyřešený?“ „A kdy?“ „Na terase, jak jsme se bavili o svatbě. Taťka šel dát koním ten tvrdej chleba, co jsme přivezli, a já se vzdálila nakrájet koláč do kuchyně. Zaslechla jsem vás.“ „Aha. No to jsem ti chtěl říct, až bude příležitost. Musíme napsat předmanželskou smlouvu.“ „Cože? Proč? Jak to?“ „Dlužím pár lidem, ale nic velkýho. Něco jsem měl sehnat, nesehnal. Jsem důvěřivej, chci každýmu vyhovět. Lidi jsou svině. Naletěl jsem. Dostal jsem lekci. Bez papíru už žádnej kšeft nedělám. Udělali ze mě bílýho koně. Nic jsem z toho neměl a musím platit.“ „Kolik přesně komu dlužíš a za co?“ „Nebav se o tom, to je moje věc. To si vyřeším sám. Zařiď předmanželskou smlouvu, ať jsi krytá a neřeš to.“ Fíha, tak to je zase jobovka. Mám komu zavolat, ale stejně to musíme pořádně probrat. Musím znát detaily. To je jedna zpráva lepší než druhá. Snad to nebudou nějaký horentní sumy. Vše se dá vyřešit. Domluva s věřiteli, splátkový kalendář, sehnat slušnou práci a umořovat co se dá, ať je rychle čistej. To se zvládne. Není jedinej. Dneska je spíš zázrak potkal kluka, co je bez dluhu. Každopádně jsem ráda, že to vím a že na mě myslí, aby mě nepoškodil. Toho si cením.

„Lásko, ty se s ničím nestresuj, to jde úplně mimo tebe. Frčíme domů. Stavím se teda ještě u Vietnamců pro pivo, ty jediný budou fungovat na Velikonoce.“ „Jo, to asi jo, tam je otevřeno non stop.“ „Naučil jsem se něco málo vietnamsky, a když na ně začnu jejich řečí, tak to je úplně jinde. To sleduj.“ Vůbec nevím, o čem se bavili, ale Patrik skutečně, zdá se, mluvil vietnamsky, protože prodavač v malém krámku s potravinami na periférii mu odpovídal a ani se nesmál. Nakonec se představili, jak jsem pochopila, podali si ruce a Patrik odkráčel se třemi butelkami piva a pytlíkem křupek. „O čem jste se to bavili?“ „Řekl jsem mu, že dělám u cizinecký policie, ale že se nemusí bát, že jsem hodnej.“ „Ježíši, ty se mi snad zdáš.“ „Klid, hlavně, že jsem to neplatil, ne. Kdo umí, umí. Sem budu jezdit nakupovat.“ Musím se smát. Možná, že se díky šokujícím informacím za poslední dobu jedná už o smích zcela sardonický, ale nedá se to ovládnout. Fakt se bavím.

Večer se Patrik výjimečně neusadil k počítači do pracovny, jak to s oblibou dělá večer co večer. Dělá to tehdy, pokud ovšem zrovna není s tátou v hospodě, nebo se nezasekne v družném rozhovoru na nějaké pumpě. Dnes se rozhodl okupovat televizi v obýváku. Začali totiž reprízovat majora Zemana. Jestli mě kdy ohromoval smrští informací o tom či onom českém filmu nebo seriálu, tak tohle byl jisto jistě jeho majstrštyk. O seriálu Třicet případů majora Zemana ví snad víc, než ti, co v tom hráli a možná i víc, než sami tvůrci. „To nechápu, že ty se svým mozkem jsi něco nevystudoval. To nevíš, co máš.“ „A na co? Abych někde seděl v kanceláři jako ovce za pár tisíc? Nejsem magor.“ Na to bohužel nemám tak úplně odpověď a odcházím pro změnu k počítači. Střídání stráží. „Počkej, počkej, ty jdeš ke kompu?“ Volá Patrik za mnou, vstává a vrhá se po klávesnici dřív, než stačím dosednout. „Klidně si pracuj, ale já tu mám něco rozdělanýho jo, si to nejdřív zavřu, jestli dovolíš.“ „Prosím tě, mě ten tvůj klub vůbec nezajímá, co tam komu píšeš.“ Patrik dokončuje konverzaci s někým ze členů BMW klubu, poznám to i z dálky, podle pozadí webu, ale neřeším to. Jen se divím, co tak jančí, že to nesmím vidět, ale mávám nad tím rukou. „Už můžu teda? Chci už začít řešit svatbu, to je hrozně moc věcí, co musím zařídit, čím dřív začnu, tím líp.“ „Jo lásko, teď si tu už klidně prohlížej, co potřebuješ. Už jsem se odlogoval. Už je to tvoje.“ Plašan, to mě asi bere ty jeho tlachy o přípravcích na leštění aut. Jdu si googlit holčičí záležitosti. Tak, čím začnu? Šaty, boty, doplňky, kytice, ubytování pro hosty, dort, dekorace, uf, nevím. Toho je tolik. Tak třeba oznámením.

Dobře, takže nejdřív si stanovím svatební barvy do kterých budu vše ladit. Co třeba trojkombinace zlatá, šampaň a lila. Není to sice překotně originální, ale líbí se mi to. Příjemný barvy, co k nám dvěma sedí. Svatební oznámení jsem vybrala ve tvaru čtverce. Papírové pouzdro v barvě šampaň, které je zdobené lesklými ornamenty a převázané hedvábnou stužkou ve stejném tónu. Krása. Snad to bude tak luxusně vypadat i v reálu. Je to čisté, poměrně nevýrazné, ale přitom to působí slavnostně. Uvnitř je už jen zasunutá kartička se zlatým písmem. Beru. Líbí se mi na první pohled. Já se rozhoduju rychle. Sto padesát kusů bude stačit. No jo, ale co text. Tak termín víme, veršík nějaký najdu a místo? Tak to jsme ještě neřešili. Uložím si ho a ukážu Martině, co ona na to. Má pravá ruka. Zkusím se s ní domluvit na zítra, na rychlý oběd, máme toho na probrání opravdu hodně. Sakra, kam jsem si to uložila. V tom Patrikově počítači se nevyznám. Jak tu má ty složky, to je systém, to nemá hlavu ani patu. Bože, co to je tohle za fotky? To má nějaký porno? Rozklikávám složku a vidím několik desítek amatérských fotek páru při sexu. Vše je hezky v detailu. No co to je? Jednu si zvětšuju. To je Patrikův byt. Uf. Co to je za hnus? „Patriku? Můžeš sem?“ „Teď Honzovi zabijou tátu, teď nemůžu, co se děje?“ „Ta prasácká složka s těma nahatejma cizíma prdelema, to je co?“ „Aluno, jak to zase mluvíš, mě neser. Jen tě pustím k počítači, tak slídíš. Ženský, všechny jste stejný.“ „Já teda rozhodně neslídím. Někam jsem si uložila obrázek, hledám ho a najdu tohle.“ „Máš ale smůlu, to je kámoše. Půjčoval jsem mu byt, to jsou jeho fotky. Je ženatej, takže si to laskavě nech pro sebe, nebo uděláš zbytečný zle.“ „To je kámoš teda pěknej chlívák.“ „To nevím, každopádně se nehrab v cizích složkách, děkuju. Jestli sis myslela, že to je moje, tak to tě zklamu, já jsem holčičko totiž věrnej. Vždycky jsem byl a budu. Tohle já neuznávám.“ „No ještě abys nebyl věrnej. Napadlo mě, že tu máš nějakou vzpomínkovou složku na časy minulý. To jsou takový fetišisti, co si fotí podobný věci a tvoří sbírku.“ „No, já určitě ne. A neruš, sleduju Zemana.“ Fajn, tak to jsem ráda, že to není jeho. Tohle se mi nelíbí ani trochu, nic na tom nevidím a připadá mi to víc než úchylný. Kdyby ještě nějaké formální fotky holek, ale vyloženě anální sex v maximálním detailu si zvěčňovat a schovávat, no to je úlet. Fuj, hned to zavírám. Chudák manželka toho kamaráda.

Tak už zase v procesu. Dnes tomu tady moc nedám. Akce svatba totiž zabírá veškerou moji pro práci použitelnou mozkovou kapacitu. A jo, Martina. Musím jí zavolat, snad má čas. Volám. Má, tak to je prima. Takže to tu dnes balím co nejdřív a razím do salát baru, kam Martina chodívá na oběd.

Ráda ji zase vidím šťabajznu. Jako vždy šik, žádná změna. Vyprávím ji o všem, co se za posledních pár týdnů, co jsme se neviděly, odehrálo. Martina mlčí a jen na mě nevěřícně zírá. „Kočko a nechceš mi říct, že mám jít tuhle katastrofu odsvědčit?“ „Tak v to jsem docela doufala.“ „Tak to neudělám. Myslím, že mě tam ani neuvidíš. To ti říkám na rovinu. Když pominu to, že je to hulvát, cholerik jako prase a absolutně neperspektivní existence, tak nepůjdu už z toho důvodu, že mě posledně dost vytočil.“ „To mi neuděláš? Jsem s největší pravděpodobností těhotná. Chci otce pro své dítě, miluju ho a věřím, že vše se časem srovná. Já budu bojovat. Vzdát to umí každej. Jdeme na to rychle, to je tím. Proto to každýmu připadá divný. Spousta vztahů si musí z kraje sednout. Vybouchávání mantinelů, to přeci znáš. Tak je to trochu Itálie, to přiznávám, ale má spoustu obdivuhodných vlastností.“ „A který třeba?“ „Ta vyřídilka, fotografická paměť, obchodní talent, jak rychle jedná, rozhoduje se a řeší problémy. Jak bleskově navazuje kontakty, když chce. Jak improvizuje, je hudebně a jazykově nadanej, má šarm, je to hezkej chlap, prostě klady převažujou.“ „No jak myslíš. V tom špitále jste už byli?“ „Nebyli, ve čtvrtek mám dovolenou. Patrik musí nejdřív ke svýmu obvoďákovi do Šumperka, ale tlačím na něj. Mám z toho obrovský strach, víc než z těch dluhů.“ „Dej mi potom hned vědět, co mu zjistili. A ty dluhy, já bych to z něj nelámala. Jestli dělá fóry, normálně si najmi soukromý očko, co ti ho proklepne. To za ty prachy stojí. Sice dáš třeba bůro, ale kdyby ses měla svatbou namočit do nějakejch sraček, může to stát víc.“ „I když je předmanželská smlouva?“ „Nejsem sice právník, ale myslím, že ani ta tě před exukutorama nezachrání, to si zjisti.“ „Každopádně projeď net, vše co se dá, to prolustruj, a ten detektiv, v Hradci jich pár je, dám ti kontakt na jednoho, co chodí k Davidovi boxovat. Zavolej mu, budeš mít klid. On se dostane do registrů, kam ty nemáš šanci. Budeš vědět všechno, i to, kolikrát chodí denně na záchod.“ „Hmm, uvidím, každopádně díky a s tou svatbou si to rozmysli, moc to pro mě znamená. Já se nevdávám jen tak pro legraci, nebo na chvíli, já to beru smrtelně vážně.“

Odjíždím domů. Jsem rozmrzelá z Martiny, z celého našeho rozhovoru a hlavně z představy, že bych si měla najímat nějakého špicla na svého přítele. Ona ho předčasně odsoudila. Ta scéna s cigaretou se neměla stát. Úplně chápu, že se jí znechutil. Nezná ho tak, jako já. Vůbec neví, jaký je. Jak umí být sladký, přítulný a roztomile dětinský. Je to škoda. Snad to časem překoná a za svědka mi půjde. Moc o to stojím. Já při ní byla vždy a nikdy jsem jí nikoho nekritizovala, i když to často taky nebyl můj šálek kávy, co si budeme povídat.

Parkuju a zavírám bránu. Je divný, že byla otevřená. Vida, Patrik tu nemá auto. Dnes jsem doma nezvykle brzy, chtěla jsem ho překvapit. Nesu mu dokonce Caesar salát, a on nikde. No nevadí, dám ho do ledničky, udělám si čaj a jdu do pracovny. Ráno jsem našla pěkný textík na svatební oznámení. Čirou náhodou. Už jsem to chtěla vzdát. Než tam dát nějaký stokrát omletý laciný veršík, tak raději nic a nakonec trefa:

„Beru si tě…

Beru si Tě takového,

jaký jsi,

a takovou, jaká jsi,

Beru si tě

s tvými požadavky,

s Tvými chybami

a s celým Tvým zákonem.

Jsi to, co jsi.

A tak Tě i miluji.“(R. Rolland)

Čtu to už po páté a dojímám se. Že by už začaly pracovat hormony? Je to možný. Až Patrik přijede, dám mu to přečíst. Schválně, co on na to. Tak a teď alfa omega každé svatby. Co na sebe! No, co na sebe? Do svatebních salonů se nemusím chodit ani dívat, tam je přesně jasný, co najdu. Šaty asi čtyř typů, které vypadají opravdu dobře jen na štíhlých holkách, jinak je to trapas. Oni se sice pyšní tím, že obléknou každou postavu, ale je to postavené jen na tom principu, že střihy pro štíhlé zvětší. To logicky vypadá blbě. Buď to, nebo filozofie typu: jsi-li tlustá, tak nos pytel. Odmítám být bílá velryba. Navíc těhotná bílá velryba. Polovina června, to bude začátek čtvrtého měsíce, to snad ještě nebude tak dramaticky znát, ale korzet je samozřejmě vyloučen. Takže si něco zkusím navrhnout sama a nechat ušít. Budu vypadat otřesně tak jako tak, to je jistý, ale vynaložím veškeré úsilí, aby to nebyla až taková katastrofa.

Profesionální šití bude pětimístná raketa, takže jedině sehnat dámskou krejčovou. Jenže kdo se tím ještě dnes živí? A hlavně, aby neměla zajetý jeden styl a ten nešila navzdory všem mým návrhům jako přes kopírák. To taky znám. To mi připomíná jednu paní kadeřnici v důchodu, která u nás na vesnici provozovala živnost na přilepšenou. Neptala se, jakou má zákaznice představu, ale rovnou hlásila: „Vodovou nebo zkrátit?“ Takže to ne. Potřebovala bych levnou, kreativní, šikovnou švadlenu, která dokáže šít přesně podle návrhu klientky. Amen.

„Ty jsi tu?“ Patrik dorazil a je překvapený, že mě poprvé vidí doma před pátou. „Dnes jo. Kde lítáš?“ „Makám, co jsi čekala.“ Najednou přede mnou přistává svazek bankovek. „Co to je?“ „Šebrle to koupil. Není to sice dvacet, ale sedmnáct taky dobrejch ne?“ „Super, a to mi vracíš tu půjčku?“ „No, to počkej, to ne. Člověk přinese peníze a hned ho svlíknou z kůže. Řekl jsem, že ti to dám z tý mý poslední vejplaty, co ti přijde na účet.“ „Řekl, ale zatím nic.“ „To dorazí. Jen dělaj fóry, ale jsou solidní. Abys neřekla, tady máš dva litry navíc. Co, jakej jsem? No? Kdo z tvejch kamarádíčků vydělá sedmnáct táců za hodinu?“ „To nevím. Dej si oběd, přivezla jsem ti salát, máš ho v ledničce.“ „Salát?“ „To je s kuřecím, Ceasar, vynikající.“ „Dobře, dám vanu a sním si to. Nerušit, jdu zaslouženě relaxovat a budu tam dlouho.“

Večer, když byl Patrik s tátou v hospodě, za mnou přišla máma. „Koukej, co jsem našla?“ „Co to je?“ „Krabička od snubáků.“ „Jo? A kde jsi to našla?“ „V těch vyhozených věcech, co si sem Patrik přestěhoval a vytřídil, že už je nechce. Víš jak bojujeme s místem v popelnici, když si zastupitelstvo odhlasovalo vyvážení odpadu jen jednou za čtrnáct dní. Musím hodně přemýšlet, co vyhodím. On to tam namydlil, že je popelnice úplně plná, tak jsem to musela vyndat.“ Máma a její přebírání toho, co vyhodím. To dělá stále. Jednou jsem sháněla bílý boty, že si beru světlou kabelkou a nemám co k tomu. Tehdy mě odkázala na skříň v předsíni. Šla jsem tam a skutečně tam jedny moje starší polobotky byly. „Pěkný, viď?“ Ptá se máma a potutelně se usmívá. „Jo, pěkný. Přesně takový jsem hledala. Ani nevím, že je mám.“ „Bodejť! Tyhle boty jsi totiž už třikrát vyhodila, já je třikrát vyndala z popelnice a vrátila zpátky.“ To nemá chybu. Směju se vždy, když si na to vzpomenu. Teď ale nechápu, proč mi nese ukázat prázdnou krabičku od snubáků. „Alice, on byl už někdy ženatej?“ „Nebyl. Mami, prosím tě, to se mu mohlo dostat do věcí jakkoliv. Tak byl někomu za svědka, někde to našel, něco kupoval a jinou krabičku neměli. To vyhoď a vůbec se tím nezatěžuj.“ Máma kýve a má se k odchodu. „Mami počkej, když už s tebou mluvím. Patrik mi naznačil, že má asi nějaký dluhy a chce dělat předmanželskou smlouvu. Ptala jsem se ho na detaily, ale nechce mi to pořádně říct. Martina radí najmout si detektiva. Já vážně nevím.“ „No to snad ne, to není žádná sranda. Ví to táta?“ „Neví, ale mohl by si s Patrikem promluvit, když jsou taková nerozlučná dvojka, a vysedávají spolu minimálně dvakrát týdně v hospodě.“ „To by mohl, já ho naťuknu.“ Nechtěla jsem mámě dělat těžkou hlavu, ale svěřit jsem se musela. Tíží mě to, přeci jen, čekám dítě a musím myslet především na to, jak ho zabezpečím. Teď jsem ve fázi, ve které už přešlapy nemají co dělat. Už nejde jen o mě.

Je konečně čtvrtek a vyrážíme do fakultní nemocnice na plicní oddělení. Patrik vše zařídil, včera byl v Šumperku, má doporučení a záznamy o všech svých dosavadních vyšetřeních, takže jdeme na to. Mám strach. On taky. Vidím to na něm. Nemluvili jsme o tom od té cesty do Prahy, ale podle toho, jak mi drtí ruku, ani mluvit nemusíme. Nebudu lhát, že vím, jak se cítí. Nevím. Nedokážu si to představit. Stejně jako si nedokážu představit, co by bylo, kdyby se naše obavy potvrdily. Čekáme. Tady je to nekonečné. Pacienti, co tu evidentně nejsou poprvé, jsou vybavení. Tašky plné jídla, pití, káva v termosce, knihy, časopisy, tablet a kdo ví co ještě. My nic. Po čtyřech hodinách jde Patrik na řadu. Je tam nekonečně dlouho. Neslyším, o čem se baví, ale slyším, že pořád mluví. Jeho zvučný hlas nejde neregistrovat. Byl by slyšet,  i kdyby se snažil šeptat. Konečně vychází a netváří se vůbec dobře. „Páťo, tak co?“ „Pojď vocaď, všechno ti řeknu.“ Táhne mě k výtahu a rychle mačká tlačítko. „Mluv.“ „Mám jít na tu trubici.“ „Na bronchoskopii?“ „Jo.“ „A co říkala doktorka na to podezření na cystickou fibrózu?“ „To nemám, nejspíš. Každopádně nic definitivního. Ta trubice rozhodne.“ „A kdy?“ „Mám se objednat.“ „Tak se vrátíme a objednáš se.“ „Na to nejdu. Ta sestra je kráva. Měla kecy, že mám prošlou kartičku pojišťovny.“ „Tak to je logický, pojišťovna automaticky posílá novou, když stará přestane platit. Tobě to neposlali?“ „Asi jo, já si poštu nepřebírám. Zajdu si do pojišťovny tady.“ „No dobře, ale tak se pojď objednat.“ „Nejdu na to, trubice do plic, ty vole, to se posrala. Takhle jsem si to vůbec nepředstavoval.“ Zprávu mačká a vyhazuje do koše, stejně jako doporučení na bronchoskopii. Tradičně jsem zmatená, koukám jako tele na nový vrata a úplně to nepobírám. Co se děje? Co to má znamenat? To mi musí vysvětlit. Nic, teď se to nehodí. Cupitám za ním. Nasadil tempo a žene na parkoviště. „Patriku, počkej na mě.“