Z deníku pětatřicítky

20.12

Plácla jsem si zázračné kolagenové polštářky pod oči, abych si dnes mohla odškrtnout, že jsem udělala něco pro nekompromisně se množící vrásky a dala se do balení posledních dárků. Říkám si ironicky, že je fajn, že s námi polovina rodiny nemluví, protože jinak by se člověk z té titěrné práce s věčně se trhajícím papírem, nůžkami co nestříhají a lepicí páskou, která se stále kroutí a přichycuje tam, kde nemá, fakt zbláznil.

Jakmile jsem s tím byla hotová, tak jsem si ještě obarvila vlasy a hodila se trošku do gala. Už pomalu najíždím na sváteční režim, a kromě dodělání jedné zakázky v podobě asi čtyři normostrany dlouhého textu o současných problémech finančních trhů, mám do konce roku volno. Objednávky v e-shopu polevují a koučování zatím žádné naplánované nemám.

To je snad poprvé od studentských let, kdy bude na svátky klid. Jedna z mála výhod OSVČ. Letos nejsem to schvácený téhápéčko, který sedí jako jediný otrok celý konec roku v kanclu, protože nemá dost dovolený a vůbec neví, jak vyřeší skoro čtrnáct dní zavřenou školku. Je to báječné, nemít ke konci roku stres a depresi. Přistihuji se, že asi začínám mít zase ráda Vánoce.

Nastrojená si kráčím k autu. Hlídání mám domluvené a říkám si, že teď už mě čeká jen období setkávání s přáteli, randění, různého hýčkání a užívání si. Pohazuji s čerstvě obarvenými vlasy, do konce týdne bych zvládla možná i nehty, no zkrátka na svátky budu nejkrásnější široko daleko.

Ano, byla jsem povrchní a stihl mě krutý trest! Jak jsem se tak nechala unést a vlil se mi z té opojné představy marnotratného životního stylu drive do žil, otevřela jsem dveře od auta s takovou vervou, že moc nechybělo a mohla být ve vteřině radikální změna plánu.

Nějak jsem neodhadla vzdálenost a flákla se těmi dveřmi vší silou do čela. Bože to byla bolest. Trefilo mě to těsně nad levé oko. Skoro jsem se sesula na chodník. Není nad to, když člověk dokáže sám sebe omráčit. To je taky umění. Palici mám ale tvrdou a odolnou.

Jen se mi motá hlava a příšerně to bolí. To bude boule a moncl, to se ještě vybarví a oteče. To budu vypadat. Změním se v kreaturu, kterou by se i Joanne Rowling mohla inspirovat.

Nedá se nic dělat, musím rychle do toho města, děj se co děj, protože za pár hodin už možná nebudu mít šanci jít mezi lidi. Původně jsem plánovala jen setkání s Mončou, která se urvala od dětí, ale vzhledem k okolnostem zkusím operativně povolat na kávu i vytrvalého Pavla. Každá minuta se musí využít.

Už pár týdnů se neúspěšně domlouváme, a jestli to nedopadne dnes, do konce roku to nevidím. Pavel je o pár let starší špinavý blonďák, který pracuje jako nějaký obchodní nebo marketingový ředitel někde, přesně nevím, zatím to pro mě nebyla nijak podstatná informace. Co podstatné ale je, že je sice svobodný a bezdětný, ale žijící a vše podnikající se svým tatínkem.

Jinak se zdá fajn. Na moji zprávu reagoval rychle a odepsal, jestli mu dám deset minut. Tohle vyšlo.

Vždycky, když řeším nedostatek času, vzpomenu si na seriál Zoufalé manželky, kde krásná Eva Longoria jako Gabrielle Sollis, která se už delší dobu cítí osaměle, vstoupí jednoho letního odpoledne svému manželovi do pracovny a říká, že si musí promluvit. On zvedne oči od hromady papírů, vezme diář, zalistuje a povídá ji: „Hodilo by se ti to tak 21. listopadu ve tři?“

Pavel rád a dobře fotí. Hraje ragby a taky patří mezi takové ty šílence, co lezou v mrazu do řek ve kterých plavou ledové kry a skotačí tam.

Byli jsme v indické restauraci, kde jsem si dala své oblíbené jídlo. Je to už léta kuřecí korma s plackami khurmi nan. Tentokrát jsem k tomu objevila i masalu. Masala je indický čaj s mlékem a kořením. Mňam.

Popovídali jsme hezky. Akorát jsem trošku zbystřila, když při placení začal řešit, jestli si s sebou v tom spěchu vzal dost peněz a jestli mu to na útratu za sebe dá. Za mě placení nenabídl. Nebylo by na tom nic nenormálního, kdyby ovšem naše první a do dnešního dne také jediné setkání před pár lety v čajovně nedopadlo tak, že jsem to tam, díky tomu, že s sebou neměl hotovost, platila celé já.

Naštěstí peníze měl. Sice se podezřele dlouho zamýšlel nad dýškem, což vysvětlil tím, že je dnes už přepracovaný a nemyslí mu to. Můj instinkt mi ovšem napovídá, že to nebude tím. Spíš zvažoval, jestli mu za těch třicet korun stojím, protože být tam sám a nechtít dělat dojem, asi by možná obsluze nedal nic.

Nebo že bych byla paranoidní, a hledala za každou prkotinou kostlivce ve skříni? Já vím, ale nedivte se mi. Ono to vážně není sranda navzdory těm všech zkušenostem zůstat zcela nezaujatá a tu sklenici vidět pokaždé nejdřív poloplnou.

21.12

Za tři dny tu máme Ježíška. Opakovala jsem to ráno malé Dominičce, když jsem jí budila, abych ji namotivovala vstát a nějak jí to nebralo. Tak nevím, jestli je to tím, že je ještě malá a nechápe to, nebo jestli má všeho a nějaký Ježíšek s dárky ji netankuje, nebo jestli jsem špatná matka a nedokážu to dítěti tak poutavě podat, nemám zdání. To se rozlouskne až u stromku, jak se nám na to bude tvářit.

My jsme jako děti s bráchou Vánoce samozřejmě milovali a to vzrušení ty dny před tím, nebo na samotný Štědrý den, to bylo neskutečné. Sváteční atmosféra se vznášela ve vzduchu a byla tak jiná, jiskřivá a napínavá. Byla by velká škoda, kdyby dnešní děti o tyhle pocity přišly. Snad je to opravdu tím, že je ještě malá a že pořádně neví, co ji čeká, protože ty loňské Vánoce si jako čerstvě tříletá asi vůbec nepamatuje.

Byt máme nazdobený, cukroví napečené, všude světýlka, svíčky a vánoční vůně v zásuvkách. I sněhu trošku za okny, není důvod nevnímat tyto dny jako něco výjimečného.

Malá by si nejvíc přála sourozence, akorát netuší, že bych nepřijela z porodnice se stejně starým dítětem, se kterým by mohla dělat blbiny, ale s uřvaným miminem, které by na sebe strhlo veškerou pozornost.

Hraje si s ohněm milá zlatá. Kdyby tušila, bude za ten elektrický kartáček, pirátskou masku, panenku, policejní auto a knížky mnohem radši. Ale třeba jednou ji Ježíšek ještě vyslyší. Nikdy neříkej nikdy.

Teď ale to podstatné, zítra jedu v doprovodu sousedky a kamarádky Jany pro nového psa. Možná že je to brzy, po tom co náš Clif umřel, není to ani čtrnáct dní, ale zase nový pes bude nová radost do domu. Pietu tím Clifovi nikdo neupírá. Vzpomínáme na něj často, ale dům nemůže být bez psa. Ten náš ne. Dvorek je prostě děsně prázdný. A čistý a uklizený, a to je nezvyk.

Snad mi to i chybí, že můžu v klidu vyjít z domu, aniž by na mě neskočilo cosi, co mě zamaže a oslintá. Vetřelec, který se bude urputně dobývat do tašek, aby se přesvědčil, že tam neukrývám žádnou laskominu.

Kromě těchto nešvarů je to ale stvoření, které každého z rodiny vítá bez ohledu na to, jak se k němu chová, a to vždy s takovou láskou a oddaností, že ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka.

Snad si to budu myslet i zítra, kdy toho hrubosrstého jezevčíka vytrhneme ze známého prostředí chovatelské stanice zkušeného pana kynologa a odvezeme do nového domova. Očekávám, že se to neobejde bez komplikací. Drže mi palce.