Z deníku pětatřicítky

...Nevím, jak to souvisí, ale v hlavě mi zcela spontánně vytanula slova známé písně: „Killing me softly…“. Musím uznat, své dítě miluju úplně nejvíc právě tehdy, když se mnou není. Máte to podobně?...

29.12

Facebook byl stvořený jako nástroj pro ventilování všech možných emocí. Lidé se ale chlubí převážně jen tím pozitivním, co se jim děje. Lup ho: „Máme nové auto.“, „Jsem zasnoubená.“, „Čekáme holčičku.“, „Konečně v novém domečku.“, „Lidičky, zdravím z Bali.“, „Sláva, Ph.D. je v kapse.“, „První den v nové práci.“ a podobné jiné statusy, které jsou na jednu stranu děsně fajn, protože to těm svým přátelům přejete a jste rádi, že to s vámi chtějí sdílet. Na druhou stranu vás to ale sere, co si budeme povídat. Čeho je moc, toho je příliš. Takhle to totiž vypadá, že se všichni mají báječně. Všichni kromě mě. Vím, že to negativní si nikdo na zeď nevyvěsí, spíš výjimečně, a že určitě každý má nějaké to své trápení. Nic není tak růžové, jak nám to sociální sítě předkládají. Jenže stejně to na tu psychiku působí, ať si to okecáváme, čím chceme.  Právě jsem si k tomu na půl hodinky sedla a prolistovala dva profily svých známých. Naprosto dokonalé fotky dokonalé rodiny v dokonalých kulisách alá americký sen. Krásné! Akorát jsem u toho ale sežrala z deprese celé Toffifee. 

Stav, který si vyžaduje shlédnout poslední díl Bridget Jones. Sice už vím, s kým to dítě má, protože jsem na tom byla v kině, ale klidně se na to kouknu ještě jednou. Ten film je fajn. Má jen jedinou vadu na kráse. Patricka Dempsey, který se tam s Colinem Firthem přetahuje o těhotnou skoro padesátiletou Bridget, tak trochu podezřívám, že proto, aby mohl vzít tuto roli, musel umřít legendární Derek Shepherd. Geniální neurochirurg z dlouholetého a ve světě velmi oblíbeného seriálu Gray´s Anatomy neboli každou neděli večer u nás vysílaný seriál Chirurgové. Patrikovi ďábelsky modré oči byly ozdobou operačních sálů Seattle Grace Hospital jedenáct let. Tenhle díl u nás ještě nešel, ale protože jsem zvědavá a slídím dopředu na webu televizní stanice ABC, tak vím, že na konci dvanácté série se Derek zabije v autě. Strašná tragédie, asi jako tehdy s Bobbym v Dallasu. I když byl v Bridget III. dobrej, v Chirurzích bude rozhodně chybět.

A vůbec si poslední dobou sem tam večer v posteli pustím nějaký film na dobrou noc. Dívám se na telefonu a pokaždé si říkám, jak je to neskutečný pokrok. To když nám v dětství nešel proud, a my sotva školou povinní začali fňukat, že prošvihneme Souboj titánů, tak děda vytáhl malou televizku na baterky. Měla snad maximálně dvacet čísel uhlopříčku a byla černobílá. Pomocí šťouchačky na brambory a urputného pobíhání po bytě se mu podařilo chytit signál a my vnoučata poté zkroucení a namačkaní v komoře na zemi koukali dál. Koukali a byli šťastný.

Jasně, protože jakmile to člověk nestihl v telce, tak to prostě neměl šanci vidět jinde. Videa ani DVD přehrávače samozřejmě nebyly, slovo počítač ještě ani nikdo neznal, natož nějaký internet a představa, že se o čtvrtstoletí později budu dívat na filmy v posteli na malé placičce, na cokoliv chci, jak dlouho chci a téměř zadarmo, to bylo ještě před pár lety naprosté sci-fi.

30.12

Jak dlouho může dítě vydržet zpívat koledy? Do Velikonoc? Začíná to být náročné.

Včera mi přijel můj malý Tomáš Holý v sukních a začalo být veselo. Dětský pokojíček o velikosti menší garsonky, dosáhl maximální kapacity co do počtu hraček. Ježíšek se letos dotkl přesně té hranice, která odděluje útulný a roztomilý holčičí pokojíček od nevzhledného skladiště. Člověk by si myslel, že si malá se všemi těmi hračkami ani nebude hrát, ale jak se zrychluje doba, zrychlují se i děti. Ona to zvládá.

Složí puzzle, vymaluje omalovánky, udělá si dětské tetování, skočí do masky hasiče, zazávodí si s policejním autem, převlékne se do kostýmu pirátky, učeše panenky, vykoupe koně, povozí plyšáky v kočárku, zkrátka všechny hračky co už měla i ty nové otočí během dopoledne i dvakrát.

Vrchol svého výchovného působení vidím v tom, že stále někde otírám rozlitou limonádu, zametám drobečky a dohlížím, že to, co už nepotřebuje, uklidí. Abych si ještě stíhala hrát s ní, to se přiznám, na to nemám. To tempo je vražedné normálně, natož teď, když mám už třetí den horečku. Navíc právě po desáté zní: „Vánoční zvoneček tiše zvoní, větvička v pokoji lesem voní, zdobíme stromeček pro Štědrý den, vítáme Vánoce radostný den.“ Nevím, jak to souvisí, ale v hlavě mi zcela spontánně vytanula slova známé písně: „Killing me softly…“. Musím uznat, že své dítě miluju úplně nejvíc právě tehdy, když se mnou není. Máte to podobně?