Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Z deníku pětatřicítky

18. 01. 2017 10:28:45
...baví mě natolik, že se toho bojím. Protože když mě posledně takhle něco opravdu bavilo, skončilo to úplným průserem a o pár let později novelou Rok Patrika...

18.1

V příštím životě se chci narodit do světa, kde není ranní vstávání a školky. Nějak cítím, že tahle rána mi výrazně ubírají roky života. To jsou všude samé webináře, jak v sobě probudit sebelásku, jak se naučit čerpat energii z vesmíru, ale jak vypravit vzpurné dítě do školky bez nervů, to ne. A to by mě přitom fakt docela zajímalo.

Někde jsem četla, že za každým báječným dítětem stojí máma, která má pocit, že to vůbec nezvládá. Já ten pocit mám ale někdy natolik silnej, že si objektivně myslím, že ten citát je úplná kravina.

Rychle pošlu sms Monice, která má dnes narozky a jdu psát. Chtěla bych jí vidět, ale chápu, že s tolika dětmi už je nejspíš prakticky nemožné se jen tak urvat na kafe s kamarádkou.

Pár dní šel deník stranou, ale vůbec nebyl čas.

V mém milovaném filmu Big Fish je scéna, kdy hlavní hrdina Edward Bloom poprvé zahlédne v hledišti cirkusu svoji životní lásku a v tu chvíli se úplně zastaví čas. Doslova a do písmene, něco jako v naší Šípkové Růžence. Všichni jsou zmražení.

Navíc jednomu klukovi, který těsně před tím zakopl, vylítla z ruky krabice s pop cornem. Působivé dokreslení scény. Zůstala viset ve vzduchu, stejně jako všechny ty vymrštěné kukuřičné pukance.

Je to asi první americký film, kde při silně romantické scéně neprší, ani nesněží, ale bude padat pop corn. Tim Burton je zkrátka jen jeden.

Po dlouhém pohledu z očí do očí se ten čas ale zase spustí, a letí jako šílený. Vše je zrychlené jako v nějaké prastaré černobílé grotesce.

Ale proč o tom mluvím? Nevím, co se stalo v sobotu mně, ale od té doby prakticky vůbec nestíhám.

Začalo to poměrně idylicky. Byla jsem na těch běžkách a cestou z lesa se stavila u Susan, své učitelky angličtiny. Žije v malém pronajatém zahradním domku u lesa a má to tam moc krásný. Už jsem u ní byla několikrát a pokaždé žasnu nad tím, jak se taky dá žít. V dobrém.

Mě vychovala typicky česká mentalita minulého režimu, kdy se nic nemohlo a tak se všichni upínali na budování toho svého domu, stylem čím větší a honosnější, tím lepší. Kdo měl větší mohylu a umřel, vyhrál.

Ještě pár mých vrstevníků to takhle bohužel má. Hlavně postavit, a že mi dvacet let uteklo mezi prsty, nikde jsem nebyl, nic jsem si neužil, to je věc druhá. Tak Susan na tohle teda úplně kašle. Raději se hezky obléká, cestuje, užívá si a jen kvete.

Neříkám, že chci být jako ona, to zase ne, něco málo té své dceři do života předat chci, ne jen hýřit, ale určitou inspiraci bych si z toho odnést chtěla. Život zkrátka nesmí být jen o honbě za hmotnými statky.

Susan ale měla doma hotové boží dopuštění. Nejprve jsem se lekla, myslela jsem si, že jí někdo vykradl nebo přepadl, ale byla jsem vyvedena z omylu. Toho povaleného křesla, ulomených noh u stolu a roztrhnuté peřiny si nemám všímat.

„To nic, měla jsem návštěvu. Na Tinderu jsem ho poznala. Účetní. To bys neřekla, když to tu vidíš, co?“, směje se Susan. Přesně tak, to bych teda neřekla. Celá ale září a je ještě rozevlátější, než normálně, takže asi dobrý.

Možná občas ta aplikace opravdu vyplivne někoho normálního, nepomačkaného, nesraženého a zářícího čistotou.

Už za pár hodin se ukáže, co vyplivl Tinder pro mě.

Lukáš!

Teď už je úterý, od té doby jsme se viděli dvakrát a docela mi to zamotalo hlavu, nemá cenu lhát.

Rande naslepo bývá většinou děs. I když to vlastně není tak úplně naslepo, to už snad nikdo nedělá, to by musel být úplný dobrodruh.

Než se s někým sejdeš, píšeš si s ním, voláš a vidíš fůru fotek, ale stejně by člověk nevěřil, jak tohle všechno může někdy zkreslovat.

Muži třeba nejčastěji lžou o své výšce. Já měřím 167 cm a mám se sejít s někým, kdo má např. 178. To je o jedenáct centimetrů víc, to je docela v pohodě. A potom přijde muž, který je v reálu stejně velký a to ještě jen proto, že jsem byla prozíravá a vzala si pro jistotu ty nejplacatější sandálky, co jsem našla a při společném potřásání rukou stojím pod kopcem. Je to škoda, ale stává se to.

Proto když takhle jednou za čas jdu na nějakou schůzku, tolik to neprožívám a už od toho vůbec nic nečekám.

S Lukášem je to ale jiný, ten mě baví. A baví mě natolik, že se toho bojím. Protože když mě posledně takhle něco opravdu bavilo, skončilo to úplným průserem a o pár let později novelou Rok Patrika.

A líbí se mi zase ty stejný věci, jako u otce mé dcery, a to jsem se rozhodla, že už prostě nechci tu stejnou řeku ani za zlatý prase.

Lukáš je rázný a dominantní, je komplikovaný, tajemný a stoprocentně mi neříká ve všem pravdu. Tohle všechno je prostě vražedná sebedestrukční kombinace, která mě přitahuje jako magnet. Takže se tomu nebráním, protože je to moc hezký, ale vůbec netuším, kam to povede a jestli vůbec někam.

Max, kterého jsem pozvala na večeři, ten dostal krátkou zprávu, že se situace změnila a vrátila se mi předčasně domů dcera, které se tolik stýskalo, že musela za maminkou o dva dny dříve, a proto naše společné setkání ruším.

Tak to opravdu bylo, ex mi ji skutečně dovezl už v neděli odpoledne, což se mi na jednu stranu hodilo, protože jsem měla vyřešené dilema, jak tuhle patálii se dvěma muži rychle rozseknout.

Nicméně Max ví, že mám co nevidět narozeniny a pozval mě koncem týdne na oběd. Neřekla jsem ne.

A s Lukášem chceme jet o víkendu na hory, kde přespíme u kamarádky v penzionu. Snažím se zůstat klidná a nevášnit se, protože jak moje přehnaná péče likviduje květiny, chcípla mi další kytka, můj milovaný oleandr totálně zčernal a opadal, tak likviduje v některých případech i slibně začínající vztahy...

Každopádně tento týden jen tak přežívám, snažím se pracovat, ale myšlenky si dělají, co chtějí. Na jednu stranu si říkám, nebraň se tomu, užívej si to. Na druhou zakaž si to, nevíš co je zač. Jedno vím ale jistě, bude to zajímavý.

V podstatě i o svém prvním příteli jsem si první noc u něj doma myslela, že je masový vrah a nedožiju rána, a potom z toho bylo krásných skoro šest let...

Autor: Klára Bártová | středa 18.1.2017 10:28 | karma článku: 13.59 | přečteno: 1144x

Další články blogera

Klára Bártová

Ester (39): Dnes nechápu, jak jsem to mohla přežít!

Velmi silný a inspirativní příběh, který stojí za přečtení. Žena, která si prošla peklem závislostí a vše ustála. Byla doba, kdy ji zbýval měsíc života a ona to dokázala zvrátit. Nyní se rozhodla promluvit.

22.8.2017 v 12:31 | Karma článku: 17.01 | Přečteno: 1201 | Diskuse

Klára Bártová

Z deníku šestatřicítky

Prý bych se tentokrát mohla přidat a hrát jim civilistku, kterou unesou teroristi. „Proč mi to připomíná nějaký péčko?“, odepsala jsem s pěknou řádkou smajlíků.„No jestli chceš, tak ti znásilnění v táboře ozbrojenců rád dopřeju...

5.6.2017 v 16:38 | Karma článku: 12.73 | Přečteno: 1249 | Diskuse

Klára Bártová

Z deníku šestatřicítky

Coco Chanel řekla: „Žena, která je připravená si nechat ostříhat vlasy, je připravena změnit celý svět.“ Tak já svět asi moc nevytrhnu, protože celá má plánovaná změna účesu se smrskla pouze do zkrácených konečků...

2.6.2017 v 15:01 | Karma článku: 12.55 | Přečteno: 819 | Diskuse

Klára Bártová

Z deníku šestatřicítky

Poslal mi fotky na email, jak se to dělalo dřív, a jako fakt dobrý. I na ty moje reagoval pozitivně. Akorát mi během sedmi sms asi čtyřikrát zdůraznil, že zatím skutečně nehledá žádný vztah, ale pouze něco jako kamarádku.

30.5.2017 v 18:33 | Karma článku: 14.71 | Přečteno: 1163 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Lance

Jak jsem se stala americkym obcanem

Nechtela jsem se zlobit se zelenou kartou a rozhodla se, ze se stanu americkym obcanem. Dostala jsem den a hodinu, kterou se musim dostavit na emigracni oddeleni.

26.9.2017 v 16:12 | Karma článku: 10.08 | Přečteno: 343 | Diskuse

Alena Damijo

Hlavně radostně!

Jsem přeučený cynik a pesimista. Jako puboš jsem si myslela, že je fakt vtipné všechno ironicky komentovat; že to ale ne všem připadá zábavné se ukázalo ve chvíli, kdy na mě nejflegmatičtější spolužák vyjel, že tím všechny s*#u.

26.9.2017 v 11:00 | Karma článku: 11.24 | Přečteno: 297 | Diskuse

Mirka Součková

Rozhodnutí vladaře (nad svým životem)

Když odchází síly, nechce se už být, nechtěl jsem přežívat, jen naplno žít. Zářit a milovat a naplno hrát, cítit a pracovat - dělat, co mám rád.

24.9.2017 v 21:55 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 514 | Diskuse

Jitka Štanclová

Děcka, hybaj do kanafasu!

Nebo taky "do cích, na kutě, do peřin". Všechny výrazy směřovaly do míst, kam se nám, děckám, ale vůbec nechtělo.

24.9.2017 v 20:05 | Karma článku: 16.21 | Přečteno: 325 | Diskuse

Lenka Šnajdrová

Nic nechtít

Už jste se setkali s návody na zaručeně spokojený život, které vám naprosto nefungovaly? A vašim známým také ne? Přitom některé z nich vypadaly velice rozumně a lákavě. Jak to?

24.9.2017 v 16:28 | Karma článku: 10.99 | Přečteno: 473 | Diskuse
Počet článků 105 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1725

Jsem máma malé holčičky. Občas mám co říct a hodně často chci něco říct. Nemám problém být otevřená. Je to má forma terapie...víc sem nevmáčknu, takže:

Ing. Klara Bartova, MBA

www.facebook.com/Mandarinky
www.zenazenam.cz
www.facebook.com/Rok.Patrika

www.facebook.com/kouc.klarabartova

www.kosmetika-tiande.com
www.facebook.com/tiande.HK

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.