...Zase ale nebyly mobily a lidi si povídali spolu, nebo po sobě minimálně vejrali. Takže se nemohlo stát, že jsem zjistila, že v sousední vesnici bydlí opravdu pěkný kluk až na Tinderu, kde to pravidelně aktualizuje vaší...
20.1
Malou jsem nemohla poslat do školky, protože je celá modrá a vypadá strašně.
Včera večer se asi na hodinu zavřela v dětském pokojíčku. Nesměla jsem dovnitř. Prý překvapení, a to mě mělo varovat. Čas využila důkladně a celou tu dobu se přetvářela dětskou sadou barev na kůži v bytost někde mezi šmoulou a indiánkou. Zkušenost.
Nejen v tom, že při nějakém dalším připravovaném překvapení je vhodné udělat jednu až dvě namátkové kontroly, ale že označení „barvy na kůži“ neznamená vždy zcela automaticky „snadno smývatelné“.
Do odpoledne už to trochu povolilo, tak jsem jí mohla předat tatínkovi a mávnout pomyslným kostkovaným praporkem vstříc k úžasnému narozeninovému víkendu.
Oběd s Maxem jsem přesunula na pondělí, nějak neumím sedět jedním zadkem na dvou židlích. Mám vždycky dojem, že neumím mlžit a jsem natolik čitelná, že na mě se zkrátka všechno pozná. Tak jsem se tomu normálně zbaběle vyhnula, dokud nebudu mít trošku jasno.
Začínám dnes večeří s Radkou, která by už měla být ve třetím měsíci. Teda doufám, že stále je. Vím, jak je tohle rozhodování při velmi zamlžené představě o budoucnosti a minimální podpoře nejbližšího okolí secakramentsky těžké.
Nevíte, co bude. Jaké to bude. Jak to zvládnete. A do toho hormony a emoce jako mixéru. Možná o to víc jsem zvědavá na její novinky.
A protože jít na drink s těhotnou má své výhody, jako například, že bude řídit a hodí mě domů, tak se těším, že si dnes trošku popiju. Jedinou menší vadou na kráse je to, že cestu tam musím absolvovat busem. Teda asi by mě někdo hodil, ale zase si říkám, co by ne. Autobus mě neukousne a hlavně, bude sranda.
Pamatuji na ty časy dojíždění, kdy jízdní řád byl jen slovní obrat, co neměl žádnou váhu a odjezdy a příjezdy autobusů jsme chytali víceméně intuitivně. Když spoj vynechal úplně, nikdo se nedivil. Buď se počkalo pár hodin na další, nebo se šlo domů.
Pamatuji na každodenní souboje důchodkyň, které se rvaly o přední sedadla, aby mohly tokat s řidičem. Alespoň mi to tehdy přišlo, že to jsou důchodkyně. Možná, že to vůbec nebyly důchodkyně a já už jsem dnes úplně klidně v jejich věku. Bože!
Pamatuji na nerudné šoféry, kteří mi jako zmalované a víc nahé než oblečené středoškolačce každý den odmítali vydat poloviční jízdenku.
Usmívám se nad tím, jak se nikdo nepozastavil, že řidič má vedle brašny a strojku ze kterého lezly lístky také po domácku svařený držák na dvě točené, které si při každé otočce nechal u okénka nádražního bufetu v Hradci doplnit.
Pamatuji na časy, kdy autobusy neměly klimatizaci, jen topení, které se ale používalo velmi sporadicky. Během roku se tak dalo při cestování zažít teplotní rozpětí až kolem 70°C.
Zase ale nebyly mobily a lidi si povídali spolu, nebo po sobě minimálně vejrali. Takže se nemohlo stát, že jsem zjistila, že v sousední vesnici bydlí opravdu pěkný kluk až na Tinderu, kde to pravidelně aktualizuje vaší momentální polohu díky propojení s GPS.
To byla doba.
Hlavně se ale děsně těším na hory zítra s Lukášem. Od včerejška mám sbaleno, jak se nemůžu dočkat. Nějak po obědě se ubytujeme u kamarádky v penzionu, půjdeme na večerní lyžování, potom véča, posedíme a…
Víkend rozhodne.
