Coco Chanel řekla: „Žena, která je připravená si nechat ostříhat vlasy, je připravena změnit celý svět.“ Tak já svět asi moc nevytrhnu, protože celá má plánovaná změna účesu se smrskla pouze do zkrácených konečků...
31.5
Coco Chanel řekla: „Žena, která je připravená si nechat ostříhat vlasy, je připravena změnit celý svět.“ Tak já svět asi moc nevytrhnu, protože celá má plánovaná změna účesu se smrskla pouze do zkrácených konečků, ale i to se počítá. Nějak jsem z těch radikálních proměn asi už vyrostla. Vyhovuje mi má dlouhá hříva v mahagonovém odstínu. Na bitevním poli zvaném nové trendy účesy panuje naprostý klid.
Snad to neznamená, že jen kecám a někde uvnitř stále doufám, že se k sobě s Lukášem vrátíme?
Po pravdě, teď si nejsem jistá!
Neměla jsem s ním vůbec začít komunikovat. Zase mi psal ty své sladké řeči, a jak mě miluje a že pauza byla jen pro mé dobro. Patová situace. Opět jsem na něj začala myslet a pozorovat jeho pohyby. Opět nespustím oči z telefonu a těším se na každé písmenko.
Včera nebyl celou noc doma. Kdyby totiž byl, byl by on-line. Myslím na to, kde se zašíval, u koho a co tam dělal, a zase mě to svazuje. Možná kdybychom v průběhu našeho vztahu nemuseli donekonečna řešit nějaké jeho nedokončené avantýry, ta důvěra by nebyla tak na bodu mrazu. Teď ale je.
A navíc mě zase dostal do stavu, kdy se můj mozek směje, protože absolutně ví, jak je to beznadějný případ a ztráta času a pod mojí úroveň, bla bla bla, ale moje tělo a srdce mají svůj úhel pohledu.
Mozek má jasno. Sečíst, dvakrát podtrhnout výsledek a zavřít sešit. Mozek by chtěl pracovat a věnovat se novým projektům, ale mé tělo a srdce teskní a nedovolí mu to.
Včera jsem narazila na internetu na výrok jedné slečny: „Milostný trojúhelník může fungovat pouze tehdy, pokud je jeden z úhlů naprosto tupý.“
Tak jsem asi definitivně tupá. Vůbec si totiž nejsem jistá, jestli je tohle fáze číslo dvě, nebo co to je.
Nutně potřebuju Studentskou pečeť! A celou!
2.6
Přijela jsem z angličtiny od Susan a mám skvělou náladu. Je zamilovaná. Dokonce s přítelem plánují na podzim odjet na Santorini a tam se vzít. To je taková nádhera. Nejspíš jsem z ní vycucla trošku té pozitivní energie, které má teď na rozdávání. Je mi fajn.
Taky mě potěšil můj kamarád Radim, který stejně jako já, píše už mnoho let a protože máme oba diametrálně odlišný styl, často se vzájemně pošťuchujeme. Je sice pravda, že on někdy umí být velmi tvrdý a narovinu mi vpálí, co si myslí, zatímco já kritizuji něžně.
Tentokrát mi ale volal, aby mi sdělil, že se jeho žena začetla do mé knihy Rok Patrika a je z ní nadšená. Údajně prý vyřkla něco takového jako: „Takhle kdybys psal, to by bylo.“.
Ať už to formulovala, jak chtěla, podstatné je to, že on mi to neváhal zavolat a nesmírně mi tím dodal vítr do plachet.
I včerejší ženský kruh, který jsem v rámci svých koučovacích aktivit organizovala, se povedl. Seděly jsme na dekách v trávě, jedly oříšky, jahody, hroznové víno a ukázalo se, že každá žena, bez ohledu na to jestli je úspěšná, nebo se teprve hledá, touží hlavně po lásce a být šťastná. Toto téma se jednoznačně neslo celým večerem. Myslím, že díky všem těm příběhům, které zazněly, jsme se každá něco naučila. Musím uspořádat další podobné setkání, nemělo to chybu.
Venku praží slunce a už je zase léto v plné palbě. Z kraje týdne to tak nevypadalo. Dokonce v úterý byla taková bouřka, že vypnuli na několik hodin proud. Blackout jako vyšitý.
Poté, co malá zjistila, že když není elektřina, nejde televize, nejde tablet, nejde počítač, nejde mobil, a poslední zmíněné nejde zejména proto, že nejde internet, byl to šok. U nás na venkově neteče bez elektřiny dokonce ani voda. Takže i zábava v podobě koupele s nastrčenými nohami v jedné nohavici legín nahrazující v dětské fantazii mé dcery už nějaký čas ocas mořské panny, byla nereálná. Začala se výrazně nudit. Najednou jsem musela přistoupit k úkolu, jak zabavit dítě bez výdobytků moderní doby.
Zjistila jsem, že vlastně vůbec neumí hrát pexeso, neumí hrát žádnou deskovou hru a co víc, vůbec jí to nebaví. Je to málo akční, je to statické a pomalé. Ach ten pokrok. Nakonec to díkybohu pustili.
Dan, kterého mi dohodila Radka, se přestal ozývat. Zřejmě jeho panická hrůza ze vztahů vygradovala, nechce nic ponechat náhodě a mlčí. Sranda s ním.
Zato s Lukášem jsme si domluvili příští týden oběd. Přijede do Hradce a prý se touží projít po náplavce podél Labe, kolem které jsme mnohokrát projížděli autem, ale nikdy nezbyl na procházku čas.
Tak nějak vůbec nevím, co k tomu říct. Mám radost, nebudu dělat hrdinku a tvrdit, jak je to definitivně za mnou, to teď asi nemá cenu. Na jednu stranu se ale opravdu bojím, že zase dělám šílenou kravinu a vracím se o několik kroků zpět.
Konečně jsem začala zase pracovat. Píšu, pracuju na zakázkách, koučuju a makám na e-shopu. Nejen na webu, ale komunikuji teď hodně i se zákazníky a přináší to ovoce. Poslala jsem přihlášku na doktorandské studium, účastním se výběrového řízení na novou práci, plánuju další knihu, kterou chci vydat i v angličtině, prostě mazec. Konečně jsem se rozjela a měla bych podřazovat?
Tak jeden oběd snad nevadí. Uvidíme. Co se má stát, stane se. Jsem v dobrém rozpoložení a cítím se silná.
Navíc mi právě máma řekla, že jsem zhubla. Neuvěřitelné. Tak pokud tuto změnu zaregistrovala svým extrémně kritickým okem i ona, tak ta moje digitální váha zřejmě nekecá a vzhůru do bikin.
Ne, to samozřejmě ne. To je unáhlené, ale rozhodně mě to zahřálo a naladilo na další redukci.
Vyrážím do obchodu na nákup samých zdravých věcí. Musím to stihnout, než si půjdu pro Domču, protože nákup s dítětem je skoro jednou tak drahý a jednou tak trvá. Nakoupit ale musím, protože v lednici nic není a dnes ráno došel dokonce toaleťák.
Od té doby, co dcerka objevila Lociku a několikrát denně si dělá z toaletního papíru kilometrové vlasy, které si připevňuje sponkami, aby jí co nejvíc napodobila, je u nás hajzlpapír nedostatkové zboží. Ty vlasy si totiž, co chvíli někde přišlápne a tak motá nové a nové. Děs.
