Rok Patrika

(11/11) Poslední volně veřejný díl naší novely o protřelém podvodníčkovi, o lásce a o domácím násilí.

Začíná nový týden a já právě vcházím do čekárny gynekologické ordinace MUDr. Lipného. Cítím se divně, protože vůbec nevím, jak vysvětlím, že necelé tři měsíce po tom, co jsem tu žádala o vyslání na miniinterupci z vlastní vůle, mě tu mají zase. Tentokrát sice přicházím radostně, ale stejně je to divný. Co na tom, že teď jsem v jináči s mužem svého života, svědomí je prevít. Ačkoliv život umí být absurdní non plus ultra, tohle se mi nebude říkat snadno. Sedím tu už deset minut. Zkouším zahnat myšlenky listováním ve starých ohmataných časopisech, ale moc to nezabírá. Ošívám se a nervózně posedávám. Podobná situace, jako když jsem kdysi na gymplu čekala před ředitelnou na udělení důtky. Ano, puberta byla trošku divočejší a trochu jsem na školním výletě zlobila. Naštěstí to dopadlo dobře. To byla klika, protože kdybych tehdy v Paříži s těmi číšníky z restaurace skutečně v noci tajně odjela pařit, nemám zdání, kde bych ve své náctileté neposkvrněnosti a naivitě skončila. Naštěstí to prasklo. Jinak bych vystrojená jako k tanci u tyče tím oknem hotelu rozhodně prchla.

„Slečno Dvořáková, pojďte si dál.“ Už mě volají, tak jdeme na to. Pan doktor kupodivu vůbec nic neřeší, nic nekomentuje, je to ryzí profesionál. Spadl mi kámen ze srdce. Podle všeho jsem v 5tt., co znamená tři týdny od oplodnění. To mám nastudovaný z internetu. Dozvídám se, že podle ultrazvuku je gestační váček v děloze v pořádku, ale pro finální potvrzení těhotenství mám přijít zhruba za týden. To už bude něco vidět a měla by být znatelná srdeční činnost. Pokud bude vše v pořádku, v 11tt. mě čeká prvotrimestrální screening a případné vystavení těhotenské průkazky. Dobře, tak to proběhlo hladce. Mimi je tam, ale hlavně žádná panika a čekat, jak to bude probíhat dál. Hned to musím zavolat Patrikovi, mámě i budoucí tchýni, všichni jsou napjatí.

„Alí, lásko, to je super, jsem šťastnej, spěchej domů. Já zatím dal tvý auto na Bazoš a chytlo to lufta. Už máme tři vážný zájemce. Dal jsem ho tam za dvě stě osmdesát a lidi jsou jak urvaný. Když to necháš na mě, tak večer je Suzuki z baráku.“ Co? Patrik a jeho akce. To mě podržte. Vždycky jsem si myslela, že já jsem ta akční, rozhodná a všechno řeším stylem, včera bylo pozdě, ale jemu rozhodně nestačím. Sotva jsem doplatila darem od táty leasing a vyřídila papíry, už ho mám prodat? „Počkej, nešil. Jak z baráku? Čím budu jezdit? Bez auta jsem nemožná. Dojíždím do práce. Autobusem jsem nejela přes deset let, navíc bych musela vstávat strašně brzy. Prostě nemůžu zůstat bez auta ani den.“ „Tak snad nejsem blbej. Mám plán. Na čem myslíš, že tu od rána makám. Řekli jsme, že s děckem je Suzuki na prd. Kam dáš kočár? Vytipoval jsem ti pět aut, z těch si vybereš. Všechno špička, top stav, už jsem to obvolal. Bude to rychlý. Dnes se prodá Suzuki a zítra sjedeme pro nový. Ve středu ho máš na značkách, to zařídím. Makat pojedeš až ve čtvrtek. Se to neposere, pár dní. Jsi tam furt. Šetřím nám peníze, tohle je potřeba udělat jako první.“ „No teda, tak jo. Jedu domů a koukneme na to.“

Večer skutečně přijel zájemce. Starší pán s plnovousem zaplatil za Suzuki požadovanou sumu hned na místě. Chtěl sice slevu, ale Patrik mu vysvětlil, že auto je jako nové, bez jediného škrábance, v nadstandardní výbavě a že dvě stě osmdesát je už tak pod cenou, že slevit opravdu nemůžeme. Pána přesvědčil a jako bonus mu prodal ještě úplně sjetý zimní gumy. Chtěla jsem je vyhodit, protože v pneuservisu říkali, že další sezónu neodjezdí ani náhodou, ale musím říct, že osm tisíc navíc je super. „Tak to by bylo. Alí, pusu. Tady máš skoro tři sta táců, vem si to k sobě, operace kulový blesk pokračuje. Rychle ke kompu vybrat novýho mazla.“

Zaujalo mě velký bílý auto, který se mi zdá nejhezčí. Bílá je stále in a interiér ujde. „Nó, prdelko, dobře. Mazda 5, dvoulitr v naftě, registrace dva osm, výsuvný dveře do stran, sedmimístný, hmm. Je za sto šedesát devět, toho ho stáhnu, to je v pohodě. Dobrá volba. Má šestku, nezabiješ se v tom?“ „No dovol.“ „No tak jo no, jen se ptám. Nalítáno sto pade, to je stočený tak maximálně ze dvou set. Volant, pedály ani řadicí páku neměnil, takže víc to nebude. Dotažený z Francie, služebák z nějaký firmy, serviska doložená fakturama, to vím, s tím týpkem jsem mluvil kolem jedný. Tak uvidíme, až to projedu. Český Budějovice, to se teda svezeme.“ Uf, a je to. Patrik rozhodně ví, o čem mluví. Je zbytečný se o něco starat, má mou plnou důvěru. Hlavně mi zbyde přes sto tisíc, to je super. Mám na svatbu a možná i na výbavičku pro dítě. „Vidíš, co pro tebe všechno dělám? Kdo by pro tebe tohle udělal? Tak se snažil? Jsem chlap, kterýho ti můžou všechny ženský závidět.“ „Já vím, já si toho vážím. A když už, tak nespojíme to s nějakým výletem, když už pojedeme do Jižních Čech? Tam to mám moc ráda.“ „Určitě. To jsem ti chtěl navrhnout. Už vím přesně kam. To budeš čumět.“

Ráno jsem vstala, oblékla se a udělala k snídani obalovaný chleba ve vajíčku. Posypala jsem ho parmezánem, který jsem dovezla z lyžovačky v Alpách a ozdobila přepůlenými cherry rajčátky. Patrik ještě spí. Zase ponocoval na klubu. Nevadí, mám volno, tak nás nic nehoní. Donesu mu hezky snídani do postele. Jsem zvědavá, jaký výlet pro mě chystá. Nic jsem z něj nevypáčila. Zkoušela jsem to ještě v noci po milování, ale neřekl, lump. Moc dobře ví, jak jsem zvědavá a netrpělivá. Překvapení mě doslova mučí.

Pokládám tác se snídaní na noční stolek, lehám si k Patrikovi a snažím se ho hlazením probudit. Zabírá to. „Co se děje? To už je ráno?“ „Jo Páťo, je ráno. Víš, že jsi mluvil ze spaní?“ „Cože? A co jsem říkal?“, vyjede na mě přísně. „Nebylo ti nic rozumět, ale mluvil jsi.“, snažím se být milá a ukonejšit ho. „Jo, dobře, mám nervy, moc rozjetejch kšeftů, a kdyby to vyšlo, tak jsem v balíku. To bych byl king. Vzal bych tě hned k moři. Já nebyl u moře roky.“ „To by bylo hezký, zbožňuju cestování.“ Usmívám se na něj a podávám připravenou snídani. „Dej si, já se jdu ještě upravit a pofrčíme.“ „Tak to vypadá jedlý, to je jen pro mě?“ „Jo, já nejím, mám žaludek jako na vodě. Nezvracím, ale nemůžu vidět jídlo.“ „Tak dík. Dám si, a jestli mi už uschly džíny, tak jedeme.“ Patrik se rád fintí, to vím, ale moc si nepotrpí na bohatý šatník. Má jedny lepší kalhoty, který nosí pořád. Střídá k nim tři trička. Jedno světlý, s logem BMW klubu, který má jen na srazy a vyjížďky. No a ty další dvě, ty jsem mu dala já, když jsem mu nedávno chtěla udělat radost. Zbytek věcí, co si přestěhoval, už vyřadil, nebo prohlásil, že nestojí za nic, a nosit je nebude. Sluší mu to teda pokaždý, o tom žádná. Já bych ale nemohla mít jen jedny kalhoty a smířit se s tím, že když se perou a suší, nemůžu ven. „Patriku, proč si nekoupíš víc věcí? Peníze máš ne?“ „Teď nemám.“ „A kde je těch sedmnáct tisíc, co jsi vydělal?“ „Objednal jsem si do auta volant s multifunkcí, bylo na čase. Zbytek jsem na něco potřeboval, to není podstatný“ „Dobře, tak až začneš pracovat, tak hned z první výplaty si nakoupíš oblečení.“ „Já pracuju, jestli nevidíš. Pořád pracuju, když jsem na klubu, všechny ty telefony, jsem dříč.“ „Já myslím stálý zaměstnání s normální pracovní smlouvou.“ „Jo, no po něčem se podívám, ale teď máme jiný starosti. Soustřeď se na dnešní velkej úkol. Jedeme ti pro Mazdu.“ Já vím, jedeme pro Mazdu. Proč je mi to tak lhostejný? Já se hlavně těším na výlet s Patrikem, na malebný Jihočeský kraj a hezký společně strávený den.

Cestou do Prahy posloucháme Queen a Patrik mi dělá přednášku o Freddym Mercury. Kompletní diskografie, jeho podrobný životopis, nejvýznamnější koncerty a nevynechá ani perličky, které se prý neví. Vypráví mi taky, jak se jako dítě učil hrát na bicí a jaký byl talent. Najíždíme na dálnici. „Páťo, ty nemáš dálniční známku?“ „Mám, v kastlíku, podej ji a nalep, buď tak hodná.“ „Jasně. Aha, ale ta je prošlá.“ „Jo, to je, tu jsem našel. To je fuk. Je to čtrnáctidenní, ale letošní. Myslíš, že oni tím dalekohledem vidí ty malý procvaknutý číslíčka. Ani hovno.“ „No, jak myslíš.“ „Nemyslím, vím. Nalep to a neřeš kraviny.“ Lepím a říkám si, že je to teda dobrodruh, to se musí nechat. Možná na tom, ale něco je. To vážně tím dalekohledem nemůžou vidět. To je chytrý. „Kam mě vezmeš na výlet?  Už mi to prosím řekni.“ „Hoštice a ještě jedno tajný místo, kde se natáčel hodně známej českej film. To jsem zvědavej, jestli poznáš jakej. Si tě vyzkouším, vysokoškolačko, ten tvůj všeobecnej přehled.“ „Jé, to je nápaditý, to jsi vybral skvěle. V Hošticích jsem ještě nebyla. Slunce seno, tý jo, tak to alespoň uvidím na vlastní oči, kde se to natáčelo.“

Cesta je dlouhá, ale Patrik to žene. Libuje si, jak bavorsko svižně ukrajuje kilometry a jak prvotřídní je v tomhle autě svezení. Úspěšně dorážíme do Českých Budějovic. Patrik volá majiteli autobazaru, kde má stát inzerovaná Mazda, a nechá se navigovat. Jsme tu. Majitel nás vítá. „Pan Dvořák?“ „Jo jo, dobrý den, to jsme my. Tak jsme to našli. To je moje žena, seznamte se a jdeme hned na to. Kdepak ji máme?“ „Tady pane, pojďte se podívat.“  Pan Dvořák, ach jo, on si nedá pokoj. Srandičky, na to ho užije, už si začínám zvykat. Navíc řekl “moje žena“, jú, to bylo hezký. Ještě dva měsíce a bude to pravda, tak co by ne.

Patrik začíná auto obíhat, prověřovat, sveze se, nechá si ho na nedaleké dílně zvednout na zvedák a nakonec vyřkne ortel, že se mu vše zdá richtig. Je mi to jedno, auto je hezký, takže ho bereme. „Alí, máš teda ty peníze?“ „Mám.“ „Dobře, dej mi jen sto šedesát, já už ho nalomil po telefonu. Počkej ale tady, určitě jo, zkusím ukecat ještě větší slevu. Když tam budeš, nedopadne to.“ „Proč mám čekat tady, já to musím přeci podepsat, ne? Já jsem kupující.“ „Jo, to podepíšeš, samozřejmě, já tě potom zavolám. Teď jdu vyjednávat.“ To je doba, potřebuju čůrat, ať dělá. Konečně telefon, volá Patrik, že je vše domluveno a mám jít podepsat smlouvu. Hotovo, vyřízeno, auto je koupené. Když majitel odchází, ptám se Patrika, kolik mu nakonec dal, protože ve smlouvě je samozřejmě jiná částka, kvůli nižšímu dph. Autobazar se snaží ošulit stát, to je klasika, s tím už jsem se setkala. „Ty jo, moc se nedal, jen sto padesát pět. Tady máš pět zpátky. Lepší než drátem do voka, ne? Upozorňuju tě, že je to skutečnej top stav, to se jen tak nevidí. Máme štěstí, velký štěstí, máš krásný spolehlivý výkonný a úsporný auto. Podívej, ten kufr. Tam můžeš i bydlet. To je nářez. Naskoč a jeď opatrně za mnou, to auto neznáš. Je to síla ten motor, tak neblbni. Jedeme směrem Hoštice.“ Prima, tak jedeme.

Slušná kára, táhne krásně, líbí se mi to. Dlouhý vleklý kopce a stále maká, to je výkon. Alice, ty už mluvíš jako Patrik, on tě totálně zblbnul. Vnitřní hlas promluvil a není daleko od pravdy. Asi to tak bude. Pobavilo mě to zjištění. Sešlápnu plyn a laškovně Patrika předjíždím. Trošku ho pozlobím. Mám bezva náladu. Prozpěvuju si s rádiem písničku Děti ráje a usmívám se. Ani ne pět minut a Patrik znovu přede mnou. Tak ho nechám, ať má klid, ale jede to vážně jako s větrem o závod.

A hele, Hoštice, tak to nebylo daleko. Patrik zastavuje. Hospoda U Miluny, tak to je sranda. Koukám, že místní z toho tady udělali něco jako skanzen a těží z letité popularity. „Páťo, tady to necháme? Mám zaparkovat?“ “Jo. A jako máš kliku, že už jsem vychlad. Co jsi to jako nacvičovala? Ty myslíš, že můžeš závodit s mým autem? Bych tě vyndal kdykoliv. Hlavně seš úplně blbá, to auto řídíš poprvý a jedeš rychle jako kráva.“ „Hned se nečil, měla jsem radost, že jsme tak pořídili, tak jsem to trošku protáhla.“ „Protáhla, já tě protáhnu asi brzo.“ Přichází ke mně, stále se sice mračí, ale pevně mě objímá. Jeho bicepsy jsou jako kámen. Hrozná síla, nevymanila bych se z toho sevření, ani kdybych chtěla. Patrikovo tulení je evidentně záminka, aby mi mohl osahávat zadek. Jednou rukou mě lehce pleskne a druhou se snaží zajet pod kalhoty. „Ty nemáš kalhotky?“ „Mám, ale nízký.“ „Tak to máš štěstí, jinak bych tě ohnul hned na místě. Nějak se mi tu vrací vzpomínky, ale to nic. Jdeme se najíst k Miluně.“ To nic. To snad nezná ženský? To mi teda hezky vysvětlí a fofrem. Já mu dám vzpomínky.

Patrik zase objednává pivo, nepoučitelnej s tím pitím, když řídí. Vybíráme si jídlo a u toho začínám svůj výslech. Prý nějaká Mirka, samozřejmě krásná chtivá sexy dračice. Takže tu máme další ex, další na kterou nemám, jak se dá vyčíst mezi řádky. Vrrr, sakra. Mám, co jsem chtěla. Neměla jsem se ptát. Mlčím a vztekle pitvám svůj kuřecí řízek. „Aluno, co to děláš s tím masem jako?“ „To dělám s každým masem, to sis nikdy nevšiml?“, odsekávám. „Rozežranost tohle. Vždyť to je libový. Co ti kurva vadí na kuřecím mase?“ „Kurva, to je moje věc.“ Patrik nasadil svůj známý vytočený výraz. Sešpulil rty, přimhouřil oči a zrychleně dýchá.  „Není to tvoje věc, děláš mi akorát ostudu.“ Odhazuje příbor, exuje zbytek půllitru a prudce vstává, až skoro spadne židle. Ne, amok ne. Tady ne. Kupodivu se ale nic neděje. Jen se otočí a rozhlídne po lokálu. Velká místnost zařízená prostě, jen na zdech je plno fotek s filmovými scénami oblíbené trilogie. Jsme tu skoro sami, až na stůl úplně u dveří. Tam sedí skupinka znuděných místních štamgastů. Patrik jde přímo k nim. „Pánové, panáčka, dáte si se mnou? Platím.“ Zírají na něho a rozpačitě pokyvují. „Vy si mě asi nepamatujete, už jsem tu byl, není to tak dávno. Produkuju dokument o Hošticích. Mapuju lokace, na které se zaměříme. Přípravy jsou nutný, než sem naženu štáb. Dejte si se mnou, na zdraví, to je potřeba. Nevidíme se rozhodně naposled.“ Štamgasty to nijak nerozhodilo, zcela s kamennou tváří do sebe jeden za druhým naklopí velký Fernet a dál tupě zírají do prázdna. Evidentně tu mají podobné obchodníky s deštěm, co se tu něco snaží vytěžit z popularity obce, co chvíli. Patrika ale nepobírám. Co to je za představení? Bylo to nutný? Kam tím míří? On si tu vystřihnul drobnou roličku snad jen tak pro odreagování. Jinak tomu nerozumím. Raději požádám o účet, ať už jsme pryč.

„Ještě než si projdeme Hoštice, sjedeme na to tajný místo. Sedej. Vezmeme Mazdu, řídím.“ „Pil jsi.“ „To je kousek. Než se mi to dostane do krve, jsme zase tady.“ Opravdu to bylo kousek, skoro hned vedlejší vesnice. Patrik zastavuje u opuštěného vlakového nádraží s omšelým nápisem Lčovice. „Tak, to je ono. A teď schválně, jestli poznáš, co se tu natáčelo?“ „Nevím, nechám se podat.“ „No to jsem čekal. Trhák přeci. Scéna, kdy Vlaďka Kozderková jako listonoška vyjíždí na kole od vlaku. Zpívá u toho tu písničku: Jsem dívka křehká jako motýlek, nebo jak se přesně jmenuje. Není to nádhera?“ „Jo, je, zajímavý.“ „Polez, jdu se vychcat a pak mě vyfotíš.“ No dobře. Musím ale říct, že mě překvapil a potěšil. Podobné zvláštnosti hltám.

Jsme zpět. Hoštice spíš než vesničku připomínají vylidněný filmový exteriér. Je všední den, a i přesto je tu hodně turistů. Fotí se zběsile u domu s jelenem na fasádě, u kostela, u zámečku, u domku Škopkových, ale největší lákadlem je rozhodně bývalé JZD a jeho kravín. Přidáváme se k nim, platíme vstupné a jsme vpuštěni do areálu. Fotíme si motorku Venci Konopníka a kultovní postel na kolečkách. Bavíme se dobře, smějeme se, ale vnitřně jsem stále ještě rozčarovaná z toho, co se odehrálo v hospodě. Vlastně dnes od rána nejsem ve své kůži. Mám nějaký splín, který se mi nedaří zahnat. Navíc jsem si vzpomněla na nedávný rozhovor s Martinou.

 „Patriku, chci ti něco říct.“ „A jé, co zase?“, zvážní. „Chci, abys zavolal Martině, omluvil se jí a pozval jí osobně na svatbu.“ „Proč jako?“ „Ona tě nemá ráda, zaskočil jsi jí svojí scénou tehdy, a vůbec má k tobě výhrady. Já ji ale na svatbě chci, je pro mě moc důležitá. Ona je můj svědek, bez ní se nevdám.“ Patrik se okamžitě rozkřičí. „Co to meleš? Ta píča mě nemá ráda jo? Já ti na to seru, že mě nemá ráda. To je její problém.“ „Já ji na svatbě chci, musíš jí zavolat a omluvit se.“, nevzdávám se, ale je mi jasný, že tohle jen tak neprojde. Ať si tady klidně huláká, tohle vyřešit musíme. „Na to zapomeň. Aluno, na to hezky rychle zapomeň. Radím ti dobře. To se mi snad zdá. Proč mě jako nemá ráda? Ta umělá kreatura, co si vyšukala všechny svoje plastiky, mi je úplně u prdele. Kdyby se nenechala kompletně přešít, tak si neškrtne, nádhera.“ „Je to moje kamarádka, neurážej ji laskavě.“ Patrik, který si do teď jen projížděl nafocené snímky ve foťáku, zatímco u toho s patřičnou razancí hartusil, opravdu startuje. Vzepjal se, jako kdyby jím projela silná dávka elektrického proudu, a vybíhá ke mně. Chytí mě za předloktí, začne ho silou drtit, až mám pocit, že mi nutně musí něco zlomit a táhne mě za roh budovy. „Pusť mě.“, úpím. „Bolí to.“ Mlčí a táhne mě dál. „Drž hubu.“ Jakmile zatočíme, okamžitě mě přimáčkne ke zdi a chytí mě pod krkem. Jsem vyděšená. Bojím se. Vidím, že má úplně nepřítomný výraz, jako kdyby byl naprosto mimo. „Proč mě nesnáší? Mluv. Ty jsi žvanila, co? Přiznej se.“ Co se to děje? Co to s ním je? Co mi to dělá? Bojím se. Tečou mi slzy a nejde to zastavit. Klepu se přílivem vyplaveného adrenalinu a připadám si absolutně v pasti. Zoufalá, vyděšená, v šoku. To mi dělá ten, co říká, že mě miluje? Srdce mi tluče jako o závod, sotva popadám dech a nejsem schopná přemýšlet. Mozek vysílá jediný povel. Uteč! Chci utéct, zdrhnout daleko odsud, od něj, pryč. Schovat se do bezpečí, někam, kde mě nenajde. „Pusť mě, okamžitě, jedu domů.“ Začínám s ním bojovat a zkouším mu sundat ruce ze svého krku. „Kurva, nedělej scény. Já ti nechci nic udělat.“  Podařilo se. Sevření povolil. Už mě neškrtí, ale stejně mi stojí v cestě tak, že nemám šanci na útěk. „Nikam nejdeš, dokud se neuklidníme. Vidíš, co jsi udělala? Dnes od rána jenom vysíráš. Můžeš za to ty.“ Nevnímám ho. Snažím se nějak pochopit, k čemu tu v posledních minutách došlo. Nedaří se mi to. Jsem rozrušená. Strašně moc rozrušená. Nakumulovaný stres potřebuje ven, brečím. Nevím, jestli jsem kdy brečela před chlapem, možná maximálně v kině, teď ale vzlykám jako malá a do toho se snažím mluvit. „Ty jsi mě normálně škrtil? Jsem těhotná. Co to děláš? Jak můžeš vztáhnout ruku na těhotnou ženskou? To neudělá ani ta největší hyena.“ Do Patrikovy tváře se vrací okouzlující Jekyll a úplně otáčí. Kleká si na zem a prosí za odpuštění. „Já tě tak miluju, tohle mi nemůžeš dělat. Lásko, tohle nemůžeš. Nesmíš mě nervovat. Já potom ubližuju. Dohnala jsi mě k tomu. Kdybych ti něco udělal, tak bych se potom musel zabít. S tím bych nemohl žít. Nebo kdybych ublížil miminku, tak se okamžitě zastřelím. Martině zavolám. Zavolám ji hned. Omluvím se. Pozvu jí. Všechno, co budeš chtít. Všechno. Pro tebe udělám všechno. Slyšíš? Pojď ke mně.“ Strojově jdu k němu odevzdaná jako loutka. Objímá mě, hladí, líbá do vlasů, a znovu a znovu se omlouvá. Už nepláču. Jsem vyčerpaná a myslím jen na to, jak se co nejrychleji vrátit k autu a jet domů.

Během cesty domů se mi podařilo vzpamatovat a začít myslet. Budu mít modřiny. Všude. To nic, to schová oblečení. Opravdu je to má vina? Možná, že je. Opravdu jsem ho vyprovokovala. Jsme hrozná. On je prudká povaha. Musím konečně začít víc přemýšlet, než něco řeknu. To už se nikdy nesmí opakovat. Nikdy. Musím myslet na dítě. To mu škodí. To malé za nic nemůže. Jsem špatná matka. Musím se vzchopit, poučit, být víc taktická. Nedráždit ho. Když nerejpu, je zlatej. Vždyť on mi tak pomáhá. Snaží se. Alice, miluje tě. Budete rodina. Ano, budeme rodina. Zapomenu na to. Martině zavolá, slíbil to. Vlastně ustoupil. Nakonec to dobře dopadlo. Už bude jen dobře.

Za pár dní si mě Patrik úplně udobřil. Stále zpytoval svědomí, omlouval se a zahrnoval mě spoustou malých pozorností, kterými dával najevo, jak moc toho, co se stalo, lituje. Nikomu jsem nic neřekla. To by nikdo nepochopil, to je jen mezi námi a my si to vyřešíme.

Ve čtvrtek jsem v práci bohužel začala krvácet. Jen slabě, ale neměla jsem z toho dobrý pocit. Vyčítala jsem si, že to nejspíš způsobil stres z incidentu v Hošticích, ale snažila jsem se uklidnit a přesvědčit, že to nic nebude. Uklidnil mě i MUDr. Lipný, kterému jsem hned volala. Uklidnila mě i Martina, Zlata a vůbec každý, komu jsem se svěřila. Rozhodně mám být v ale klidu, a pokud by to nepřestalo, nebo nedej bože zesílilo, ihned na pohotovost. Musím věřit, že to skutečně nic není a jen se červík zavrtává, jak mě chlácholila kolegyně.

Ve čtvrtek večer si táta zavolal Patrika a začal ho zpovídat na téma dluhy. Téma, které visí ve vzduchu už od té doby, co se s tím Patrik svěřil. Tamtamy pracují rychle a máma se evidentně zmínila, jak mi bylo slíbeno. Neslyšela jsem přes zavřené dveře, o čem se baví, ale nevadilo mi to. Bylo mi jasné, že se vše stejně dřív nebo později od Patrika dozvím. Žádný dramatický rozhovor z toho nevzešel, protože si Patrik prozpěvoval a úplně klidně se mě zeptal, jestli se s ním nechci podívat na jeden díl “ Pitavalu“. Vymluvila jsem se, že mám práci a potřebuju si něco přečíst. To ať si hezky sleduje sám, to si můžu nechat ujít. Prošlo to.

V pátek přišli chlapi z hospody obzvlášť v dobré náladě. Seděla jsem právě u počítače a zkoumala, kde by bylo nejvhodnější uspořádat svatební obřad. Od svého snu o lesním palouku a obřadu za svitu luny jsem už upustila. Zkrátka není nad klasiku. Dělá se to hlavně pro rodinu, tak zůstanu při zemi a nebudu vymýšlet nic extrémního. Objednala jsem si závoj, boty a taky doplňky. Zrovna, když jsem zkoumala jeden odsvěcený kostel nedaleko, přišel ke mně Patrik. Vášnivě se na mě vrhl a začal mě objímat. „Lásko, proč mi neodpovídáš na sms? Já ti jich napsal aspoň osm.“ „Vážně? Promiň, já u sebe nemám telefon.“ „Pojď do kuchyně, táta svolává rodinu, chce něco říct a musí u toho bejt všichni.“ „Cože?“ Aha, to není jen tak. To se teda zvedám. To není samo sebou. To bude něco vážnýho. 

„Takže rodino, mám nějaký informace o tom, že se nám tady mladej zadlužil. Chcete se brát, to je samozřejmě průser. To mi nemůže bejt jedno. To je ta dnešní generace, chcete všechno hned, půjčujete si a potom jste v prdeli. No ale k věci. Mladej, mám pro tebe návrh. Jsem ochotnej ti ty dluhy zaplatit. Stejně bych holce nějaký peníze dal, tak pomůžu takhle. Ale! Samozřejmě to má ale. Mám tři podmínky. Přesně mi tady předložíš černý na bílým, kolik kde dlužíš, do koruny, to za prvý. Za druhý, chci vidět, že makáš. Chci vidět pracovní smlouvu. No a do třetice, a to je pro naši dohodu to nejdůležitější. Prodáš auto. Prodáš Bavoráka a ty peníze si na ty dluhy přidáš.“ „Cože, to myslíte vážně?“, hlesne zaražený Patrik, kterému bleskově ztuhl úsměv. „Jó, hele budeš mít dítě, budeš živitel rodiny, chci vidět gesto, zodpovědnost, že se k tomu seš schopnej nějak postavit. Ukaž, že jsi chlap. Ne, žádnej porevoluční ksindl, co jich vidím denně desítky. Nech si to projít hlavou. Moje nabídka padla, až budeš mít pro mě odpověď, tak si ji rád poslechnu. To je celý.“ Ticho a údiv. Patrik podle mého dostal nabídku, která se nedá odmítnout.

________________

Všem svým čtenářům děkuji. Knihu se budu snažit vydat na podzim 2015. Kdo máte zájem, můžete se stát fanouškem stránky facebook.com/Rok.Patrika a sledovat novinky, ukázky a všechny mé kroky na cestě k publikování knihy.