Z deníku pětatřicítky

...Já moc na sobotu těším se, jak konečně poznám tě…“. Na básničky vůbec nejsem, ale zase snahu ocenit umím. Jen si ale říkám, jestli nejsem náhodou tak trochu děvka...  

11.1

V obchodě jsem viděla tlustou panenku Barbie a můžu říct, že ačkoliv sama patřím do kategorie žen, které by sklidily ovace za křivky asi pouze v hrstce vybraných afrických zemích, tlusté panenky neschvaluju. Nechci být chlácholena různými marketingovými mechanismy, že obezita je v pořádku. Není. Když pominu, že je tloušťka neestetická, tak je hlavně nezdravá a vše, co je nezdravé, by se nemělo podporovat.

Víte, jak to myslím. Zkrátka když mi nebudou média vnucovat, že vážit sto pade je v pohodě, hlavně když se má člověk rád, tak si možná k tomu kafíčku tu sušenku opravdu rozmyslím. Teda asi ne pokaždý, ale sem tam určitě.

To mi připomíná, že jsem dnes ještě nevyfotila žádnou zdravou položku ve svém jídelníčku. Musím to hned napravit. Co třeba nakrájet si na zobání salátovou okurku? To by asi šlo. Rychle do toho, než mě to odhodlání zase opustí.

Ano, najela jsem zase na původní režim. Včera jsem měla po třítýdenní pauze první letošní angličtinu se Susan a zítra se sejdu s trenérkou. Jestli mě donutí běhat v mínus patnácti, tolik bylo totiž dnes v poledne venku, tak je vážně dobrá a kdyby mě viděla má středoškolská profesorka na tělák, musela by se hned štípnout a ne jednou, protože já a běh, to vždycky bylo něco tak neslučitelného, jako třeba Bohdalka, která by věnovala peníze na opuštěné sirotky.

Jinak se ale dějí neskutečné věci. Asi ti pondělní Tři králové, v podobě místních školkových děti v doprovodu paní učitelky, kteří nám ráno zazvonili u branky a krásně zazpívali, sem s tím svým K + M + B přinesli opravdu štěstí. Mně tedy určitě.

Daří se nejen pracovně, ale i ten můj osobní život vstává z popela. Pozvání otužilce Pavla stále visí nevyužité ve vzduchu. Kromě toho jsem tím nedělním vyslaným signálem asi vážně rozhýbala Maxe. To, že se zcela nečekaně aktivoval také Lukáš z Prahy, ten, co tak rád veršuje přes Whatsapp, to už je těžký nadplán.

Včera jsem totiž Lukášovi poměrně impulzivně napsala, že se těším na víkend, protože mám dítě z domu a naplánovala jsem si konečně nějaký ten sex. Nevím, co to do mě vjelo, ale jeho matoucí pasivity už jsem měla po krk. Tak jsem trošku píchla do vosího hnízda. Jednoduché, ale účinné.

V sobotu ho tu prý mám jako na koni a od té doby stále komunikuje. Snad každé dvě hodiny mi přiletí něco v tomto duchu: „Ať se ti dnes všechno daří, a žádný problém náladu nezmaří. Ať jsi dnes jen spokojená a aktivní krásná žena. Já moc na sobotu těším se, jak konečně poznám tě…“. Na básničky vůbec nejsem, ale zase snahu ocenit umím. Takže asi dobrý.

Jen si ale říkám, jestli nejsem náhodou tak trochu děvka.

Asi ne, vždyť vlastně s nikým nic nemám. Pokud ale víkend dopadne tak, jak se to zatím jeví, tato otázka začne být možná poměrně aktuální. Jsem hrozná…

Taky se musím přiznat, že jsem byla ráno u kartářky. Jednou za rok si k nějaké zajdu. Někdo chodí k psychologovi, někdo má svého spřízněného kouče (jako pár mých klíčových klientek mě), a někdo věří kyvadlu, kartám, numerologii a dalším ezo praktikám. Proč ne. Ve zdravé míře neškodí asi nic, co pohladí po duši a vlije energii do žil. Za tím si stojím.

Dnešní dáma, kterou jsem viděla prvně, byla opravdu impozantní, velmi zajímavá a příjemná. Moje numerologická mřížka zaujme svými čtyřmi jedničkami pokaždé. Už jsem na to zvyklá.

Takže když paní Marcela začala s komentářem, jen jsem se usmívala: „Dobrá, dvacátého prvního první osmdesát jedna, to máme, to jsou, a sakra!“ Ještě, že jsem se nenarodila jedenáctého listopadu osmdesát jedna, to bych jich měla šest a mohla si to asi jít podle numerologie rovnou hodit.

Paní Marcela pokračuje: „Jednička v mřížce značí kreativitu, talent a předpoklad pro velké věci, ale velmi utlačené nízkou sebedůvěrou a neustálými pochybami. To je číslo jedna. A vy to máte čtyřikrát!“ Aha, tak vidíte to no. A co z toho plyne? Říkám si v duchu.

„Když budete mít kliku a potkáte správné lidi nebo ty správné příležitosti, zkrátka něco, co vám pomůže ty pochybnosti omezit, potom tu kreativitu můžete vystřelit do světa a budete volná a šťastná. Pozitivní je, že vám nechybí rovina vize. Vše, co si vysníte a věříte tomu, nejen že nakonec uskutečníte, ale taky pro to nadchnete ostatní.“

No neposlouchá se to krásně? Není potom svět takový hezčí, barevnější a zalitý sluncem? A o tom to je. Tak zase za rok.

12.1

Chtěla jsem po Domče, aby si pospíšila s oblékáním, ať můžeme konečně vyrazit z domu. Dnes toho mám totiž opravdu hodně.

A ona na mě: „ Nestíhám, vidíš. Nemůžu dělat dvě věci najednou a nehoň mě, budu mít nervy a vytočím se.“

Ty bláho. Tak to je teda brutální zrcadlo takhle po ránu. Tak opravdu mluvím? No asi jo, kde by k tomu jinak přišla. To je velmi zajímavý výchovný okamžik, jen co je pravda. Tak hurá do vysvětlování, že tohle se neříká.

 Zvládla jsem to a už je ve školce. Stále se ale nemůžu probrat.

Včera jsem přijela pozdě, byla jsem na večeři s klientkou, a přestože to bylo fajn, mám spánkový deficit. Blíží se úplněk, který bude dnes po obědě, takže klasika. Nespím a zdají se mi šílený sny.

Dnes se se mnou utrhl výtah, který jsem dokonce sama nějak odpojila a seslala k zemi. Zůstala jsem ale viset na slabém ochozu ve výtahové šachtě. Hrůzou jsem se probudila. To bude dneska hodně na sílu. Tak dvojitou kávu a směle do naplánovaných povinností.