...podle mě děsně přeceňují. Nadpozemská krása Kate Middleton, to, že by pětapadesátiletý Lukáš Vaculík, který se změnil k nepoznání, byl stále sexsymbolem, a když jsme u toho přeceňování, do třetice to jsou velké penisy...
13.1
Třináctého pátek, vida. Ještě, že nejsem pověrčivá. Bohatě stačila ta včerejší mela s úplňkem. Celé dopoledne to byl jeden kiks za druhým. Spletené dvě odeslané objednávky kosmetiky, naštěstí obě v Plzni. Dále paní, co jí nejde v e-shopu už týden vybrat varianta placení dobírkou. Paní, co se jí stále od nás vrací maily, že neexistujeme. Pán, který ani po desetiminutovém hovoru nechápe, že dárek zdarma s nákupem séra proti vráskám je skutečně možné získat jen s nákupem séra proti vráskám a další a další. Takže jsem si v tom pochodila. Odpoledne už ale bylo dobře. Jen jsem večer úplně nepochopila, proč se k nám rozhodl stavit Jožin.
Znáte ten pocit, že potkáte někoho, koho jste bez přehánění snad dvacet let neviděli a zatímco vy jste ušli od té doby kus cesty, ten dotyčný je stále stejný? Nicméně už na něho nekoukáte s obdivem, ale spíš s údivem.
Jožin přijel prý jen tak na cigáro. Jak já ho v těch šestnácti milovala. Byla jsem gymplačka a on se učil na přidavače, protože z učebního oboru zedník ho vyrazili. Neměli jsme si co říct, ale bavilo nás spolu kouřit, hrát šipky po barech a když se šlo jednou týdně na diskotéku, vždycky měl tu svoji černou reklamní mikinu s obrázkem Absolut vodky, která úžasně svítila.
Pamětníci mi dají za pravdu, že uv zářivky nemohly chybět na žádné kvalitní diskotéce v té době a kdo tak nevyrazil alespoň v jednom kousku oblečení, které by mělo bílou barvu, vyloženě si šlapal po štěstí. Svítit bylo prudce in. Však i Jožin mě na tu svojí svítící flaškou dostal. Když mě tehdy odkopl pro dlouhonohou kadeřnici Vlaďku, která už nebyla panna a byl tak předpoklad, že s ní by něco bylo, brečela jsem měsíc.
Tak Jožin přijel na cigáro. To si dal samozřejmě sám.
„A, že ještě kouříš čoveče?“ „Noo, viď. Na to seru. Hulím furt tak čtyřicet, a to jsem měl už infarkt, tě upozorňuju.“
Ježíšmarjá, kolik mu je? On snad byl jen o rok starší, mám ten dojem.
„A co děti, viděla jsem na Facebooku, že máš holčičku? Co nějaké další, když jsi teď čerstvý ženáč?“ „Mám holku a ještě jedno dítě, to ale nevím, jestli není bráchy. Co taky chceš od striptérky. Tak jsme to vychladili oba. Brácha, protože je kretén a já tu nevěru prostě nedal.“
Aha!
„A tak co nějaké testy DNA, nebo tak něco, ať konečně víte, ne?“ „To už je jedno, ona má dalších šest dětí a ten její si tu nejstarší osvojil, tak to už nemá cenu řešit.“
Dobře, asi změním téma. „A práce dobrý, tak jezdíš teda s náklaďákem, koukám?“ „Jo jo, pořád. Dvacet hodin denně. Však proto jsem skončil ve špitálu, ale mně to tak vyhovuje.“
Dvacet hodin denně? To snad ani není technický možný. Fajn, tak ideálně nějak přejít k počasí, a potom to rychle ukončit. Je sice fascinující, že Jožin se vůbec nezměnil, ale ještě víc mě fascinuje, že z tohohle jsem byla někdy odvařená.
To bylo včera, ale dnes je dnes. Vyrážím na focení fotek pro rozhovor do březnového Quartieru. Kavárna Mlsoun bude nakonec nejlepší variantou. Ono fotit v totálně zasněženém městě jarně laděné fotky není tak úplně jednoduchý. Navíc kvůli líčení a kudrlinám jsem dnes vstávala poctivě o hodinu dřív a já vůbec nejsem ranní ptáče.
Fotky dopadly přímo báječně. Focení bylo rychlé, téměř v poklusu a z kavárny jsme se spontánně přesunuly ještě do městské knihovny. A tam to dopadlo paradoxně nejlépe. Jestli to nebude tím, že já mám pro knihovny slabost.
Baví mě tu ty nekonečné regály plné vědomostí, krásných příběhů a nepřeberného množství více či méně pravdivých lidských osudů. To ticho a mír, jen vůně knížek a úprk do vlastního světa fantazie.
14.1
Je pár záležitostí, které se podle podle mě děsně přeceňují. Nadpozemská krása Kate Middleton, to, že by pětapadesátiletý Lukáš Vaculík, který se změnil k nepoznání, byl stále sexsymbolem, a když jsme u toho přeceňování, do třetice to jsou velké penisy. A jak jsem na to přišla? Jen tak. Právě totiž snídám, čtu si bulvár a přemýšlím nahlas.
Domča je u babičky až do úterý a já mám čas trávit ráno jako za starých časů. Za těch časů, kdy jsem nemusela každé ráno páčit z postele dítě v hlubokém spánku a svádět s ním boj, jestli se do školky půjde, nebo nepůjde. To byly ty časy, kdy nehrozilo, že na chodbě šlápnu do loužičky, nebo něčeho horšího, protože se tu potlouká pes, který už měl být v tomto čase dávno ve svém kotci před domem.
Co si ale stěžuju, není to tak dávno, kdy jsem ještě bydlela sama s dcerou v centru Hradce, dávala malou do jeslí a dojížděla jako zaměstnanec do kanceláře ve vedlejším městě. Příšerné období, pro které sedí označení nemilosrdná štvanice s časem.
Období, kdy jsem měla každý den ráno tlak kardiaka v posledním tažení. Člověk se div nepřetrhl, dítě nezmrzačil, sebe nevyboural v autě a odměnou vždy byly jen kyselé pohledy kolegů, že jdu zase pozdě. Jasně, poručit větru dešti a donutit magistrát města, aby jesle otevřely své brány výhradně kvůli nám už o půl šesté ráno, to jsem nedokázala, uznávám. Tak tohle už je naštěstí díkybohu za mnou a nikdy víc.
Ale zase bude co vyprávět vnoučatům, jen co je pravda, takže každý silný zážitek na seznam vděčných historek dobrý.
No a co budu dnes dělat?
Byt jsem vysmejčila včera odpoledne, takže mám čisto a jediné, co se nabízí pro sobotní den, je se rozmazlovat.
Takže jdu na běžky, potom si napustím vanu, umyju vlasy, dám si pleťovou masku a budu se hýčkat, ať jsem večer na Lukáše jednoduše neodolatelná. Nehorázně proflákaný den, nicméně výčitky se zakazují.
