Klára Bártová

Z deníku šestatřicítky

28. 01. 2017 13:16:39
...Jak mi ale ten náramek připínal, tak nevím proč, možná intuice nebo podvědomí, ale v tu chvíli mi probleskl hlavou obraz z filmu Sametoví vrazi. Ta scéna, kde skvělý Honza Dolanský jako nebezpečný psychopat dává své milé ve...

23.1

V učebně hudební výchovy na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové visel nápis: „Když zbraně hřmí, múzy mlčí.“ To jsem vždy chápala tak, že jakákoliv velká dramata tvorbě prostě nepřejí. A obávám se, že to tak trochu platí i u mě.

Když je období, že se toho děje tolik, že jsou veškeré mé myšlenkové kapacity ochromeny emocemi, mozek není schopný cokoliv dalšího produkovat. Už jen nezbytně nutné každodenní úkony jsou strašně vysilující.

Tohle nás učili i na první hodině koučovacího kurzu. Jakmile je aktivní limbický systém, prefrontální kortex není schopný pořádné akce.

Vrátit se do pracovního procesu s novorozencem snad nebylo tak těžké, jako vrátit se do pracovního procesu po víkendu stráveném na horách s velmi zajímavým mužem. Jsem v nouzovém režimu. Nekoncentruju myšlenky a nezajímá mě nic jiného, než on. Snad se zítra trošku uklidním a napíšu víc.

Zatím jde vše stranou. Všechny mé aktivity stagnují. Sotva jsem se dobelhala na angličtinu a odevzdala jednu usmolenou zakázku.

Mám ale radost z Radky, která se krásně drží a vypadá to, že její situace možná nebude tak dramatická, jak to jeden čas vypadalo. Miminko si nechá, a její přítel z Ghany se umoudřil a i okolí už to pomalu rozdýchává.

Slibuju si, že nejpozději do konce ledna se seberu a opět začnu makat. Už nejsem žádná adolescentka, abych se nechala mužem takhle vyhazovat ze sedla. Vůbec se nepoznávám.

28.01

Týden se přehoupl a začínám být zase pomalu zase já. Jsem klidná a možná i trošku nasraná, a to se potom zase píše jedna báseň. Musím to ale vzít postupně.

Viděla jsem se s kamarádkou Monikou, tou dokonalou matkou čtyř dětí s dokonalým manželem, manželstvím a celým životem. Podle ní jsem úplná kráva a můj nový objev po pár indíciích označila za totální katastrofu. Ach jo. Trochu mi věřit by neškodilo.

Jasně, v něčem má pravdu, ale v něčem příliš rychle soudí a velmi subjektivně. To kdyby tušila o Lukášově životní etapě, ve které žil se dvěma bisexuálními ženami ve společné domácnosti, alespoň to teda tvrdí, asi by to její puritánsky zúžený obzor vůbec nedokázal zachytit. Došlo by k něčemu podobnému, jako je to s lidským sluchem a určitými frekvencemi, které zkrátka neslyšíme, ani kdybychom se přetrhli. Výsledek z tohohle odpoledne s jednou z nejlepších kamarádek a našimi dětmi, který byl ve znamení výslechu a obhajoby nového přítele, je jednoznačně depka, a rozhodnutí, že si zase musím na nějaký čas od Moniky odpočinout.

Ale k minulému víkendu. Suma sumárum to na horách bylo moc fajn. Lukáš sice nepřijel úplně nejlépe naladěný a chvíli trvalo, než se srovnal. Cesta autem a s ní spojená konverzace byla tak místy poměrně afektovaná. Dozvěděla jsem se, že mám úplně debilně pojmenované dítě a jsem neschopná, protože jsem zařídila ubytování v chalupě, kde nejsou ručníky a nevaří tam. Dobře, takhle to sice vůbec neřekl, ale vyznělo to tak.

Jakmile ale po příjezdu a ubytování v horské roubence u mé kamarádky Jany získal to, pro co si přijel, už to bylo v pohodě. Zásada třetího rande byla splněna, tak směle na věc.

První milování, řekněme sex, když to ještě není o lásce, co skály láme, je pojem sám o sobě. Prakticky velmi málo kdy, když vám na tom druhém záleží, se dá říct, že „tenkrát poprvé“ je úplná pecka. To je jen v televizi a hloupých dívčích románech. Já osobně rozlišuju následující hodnocení: sedli si, nesedli a totální trapas.

Jasně, protože ty dva se neznají, mají třeba nějaké komplexy, zvyklosti, styl, záleží jim na tom, aby to bylo hezký a další a další důvody, proč to poprvé nemusí být zrovna osmý div světa. Rozhodně to ale napoví, jestli se z toho ten osmý div dá do budoucna vykřesat.

U nás nebyla nápověda ani zapotřebí, protože my ho vykřesali hned ten večer. Takže sex dobrý. Byla to velmi vášnivá a dlouhá noc. Lukáš asi trošku koukal, čeho jsou některé intelektuálky schopné, ale to je jedině dobře. Myslím, že takový víkend sem tam neškodí v žádném věku ani intenzitě. A hlavně už vůbec ne tehdy, když má člověk narozeniny.

Teď ale k negativům. Pár by se jich našlo.

To, že jsem vyrazila na sobotní večerní lyžování, kde jsem měla v plánu předvádět, jak úžasně mi to jde, v úplně nových lyžákách, tak to se ukázalo jako totální stupidita.

První jízda ještě šla. Při té druhé to ale začalo. Snesu dost a nějakou tu bolest dokážu překonat, navíc je mi jasné, že sport občas bolí, to k tomu patří, ale tohle nebyla bolest. Tohle byla normální tortura devastací dolních končetin s utrpením navozující bezvědomí. Vzdala jsem to a šla si sednout na horkou griotku ke stánku.

Lukáš byl pozorný a starostlivý a taky mu dělalo dobře, že jsem taková lemra a on díky tomu může plně vyniknout. V pořádku. Co bych pro romantický víkend neudělala.

Po lyžování, kdy mi z mých křečemi zkroucených nohou Lukáš pomohl ta mučidla sejmout, aby se mi mohl znovu rozjet krevní oběh, přišla další kritická chvilka zvaná: „Muž, který má obrovský hlad a všude je zavřeno.“ Opravdu byl nepříjemnej. Velmi.

Nakonec přišla spása v podobě jediného objektu, kde díkybohu byli ještě v deset schopní uvařit. Bylo tam plno, skvělá atmosféra, velmi příjemné stylové prostředí, a tak barometr nálady opět vystoupal do nejvyšších hodnot.

To jsou základní body mého narozeninového dne, který jsem strávila s ukecaným Pražákem.

Můj dnešní postoj po celkem čtyřech schůzkách je následující: Lukáš je labilní cholerik a alkoholik s velmi zásadně nevyřešenou minulostí, který mě pasoval do role tajné milenky.

V takové roli jsem poprvé a je překvapující, že mě to zase tak úplně neuráží. Jsem na jednu stranu zvídavá a musím říct, že tuto polohu ještě prozkoumanou nemám. Ne, tak trochu si dělám legraci. Ta tajná milenka je jen má pouhá prozatimní dedukce.

Kdybych skutečně věděla, že své (ex) přítelkyni, se kterou má malé dítě, regulérně zahýbá a ona nic netuší, budu první, kdo ho nakope s rozběhem do zadku, protože tohle se mi neskutečně hnusí.

Je ale jisté, že má pohnutou minulost, nejistou přítomnost a strach z budoucnosti. Nevím proč, ale mě tyhle pochroumané duše u mužů baví. Ráda je studuju, zachraňuju, pomáhám jim a dívám se, jak mi ožívají před očima. Bude to znít asi blbě, ale já je prostě ráda zkoumám. Je to taková má strategická počítačová hra ve skutečném světě.

Moje máma má pravdu,když mi říká: „Normální chlap by tě prostě nebavil!“

Držím si odstup a jsem zvědavá, co se z něj vyloupne. Ta fotka v dokladech, která mu vypadla při prvním setkání, rozhodně není žádná kamarádka z dětství. Důvod, proč musí chodit telefonovat z bytu ven, nebude ten, že by neměl signál. Na Facebook si přidává stále nějaká košťata a mě tam nechce? No! Takže tak, ale na rychlé soudy je ještě času dost.

Zatím je situace taková, že si mě nepustí do svého světa. Můj chce vidět celý, ale svůj nedá.

Na konci víkendu jsem byla pozvaná na wellness do Kutné Hory. Je zvláštní, že s dárkem čekal až na konec víkendu, ale potěšil mě. Sice nevím, s kým tam původně chtěl jet, ale pozval mě, a to já pojedu ráda. Co by ne. Výlety já můžu.

V úterý jsme byli v planetáriu a dostala jsem náramek. Obyčejný, odřený, rozhodně nošený, úplně mimo můj styl. Připnul mi ho na ruku a řekl, že je to dárek.

Přitom já vůbec nejsem dárkový typ. Nikdy jsem nic takového nevyžadovala. Naopak mě to uvádí do rozpaků, protože hned myslím na to, jak to oplatit. Řekla jsem mu, že si na dárky příliš nepotrpím a jeho odpověď byla: „Jo, no protože máš všechno. Tak si dárků nevážíš.“ A to mám za to, takže příště raději přijímat a mlčet.

Jak mi ale ten náramek připínal, tak nevím proč, možná intuice nebo podvědomí, ale v tu chvíli mi probleskl hlavou obraz z filmu Sametoví vrazi. Ta scéna, kde skvělý Honza Dolanský jako nebezpečný psychopat dává své milé ve sprše řetízek s křížkem, který ten den stáhl z mrtvoly, co ji brutálně zavraždil.

Skutečně mi to přišlo jako pokus o remake alá scénka ze školní besídky. Tak uvidíme. A protože jsem se asi dočista zbláznila, tak jsem mu navrhla, že když máme oba ty zbrojáky, že další rande bychom mohli zajít na střelnici. Přitom mě nějaké střílení ani neláká a zbraně nezajímají, ale svým způsobem mi ta situace připadá vzrušující. Kam se na mé nápady hrabou adrenalinové sporty...Že bych to brnkla Monice, co ona na to?

Autor: Klára Bártová | karma: 18.07 | přečteno: 1999 ×
Poslední články autora