Dnes jsem vstala se zajímavou myšlenkou. Schválně co vy na to. Mám totiž pocit, že muži a ženy mají často rozdílné chápání v souvislosti s vyznáním nejvyššího řádu, kterým jsou dvě všemocná slůvka: „Miluji tě“.
Všimli jste si toho někdy ve svých vztazích? Je to jedna z těch roztomilých rozdílností mezi mužem a ženou, kdy je potřeba se nad tím s hřejivým úsměvem povznést a být k sobě shovívavý.
Vždycky jsem byla snílek, požitkář a maximalista, takže jsem žila v přesvědčení, že pro tato dvě magická a posvátná slova, pokud se je někdy rozhodnu vyslovit, budu potřebovat opravdu mimořádnou situaci.
Tu strmou skálu bičovanou deštěm, na které se na sebe dva milenci vrhnou s vášní a touhou, která zabíjí. Nevnímají čas, zimu, blížící se noc, jen zběsilé bušení srdce a teplo svých láskou přetékajících těl. Čekala jsem na takové pouto, které by ani smrt nedokázala rozdělit. Takové jako Emily Brontë přiřkla Heathcliffovi a Cathy z Větrné hůrky. Takové jako měli Rhett Butler a Scarlett O´Hara v Severu proti Jihu, Angelika a její charismatický čaroděj De Peyrac, nebo sebevědomá zrzavá intelektuálka Anna Shirley a obhroublý leč samozřejmě citlivý Gilbert Blythe (Možná někteří pamětníci znají autorku Lucy Maud Montgomery. V devadesátkách její Annu ze Zeleného domu nepustila z ruky žádná sedmačka.). To podle mě byla láska hodna podobného vyznání, které zapůsobilo jako vzácné koření vždy v tu nejdramatičtější chvíli. Bylo to vyznání z citů o takové intenzitě, kterým se podřizuje vše a točí se kolem nich celý svět. Citů, které vzplanou, ale nikdy neuhasnou, které nic nezničí, které vydrží všechno…
Ale dobře, zpět na zem. V našem všedním životě se obvykle nevyskytujeme v krajních situacích, ne v takových které se píší do románů, aby to někoho bavilo číst. V našem normálním životě se věci odehrávají tak nějak při zdi.
V běžném životě mě nejspíš neunesou otrokáři a můj muž mě nepojede na pirátské lodi s truhlou plnou zlata získávat zpět. To asi ne. V běžném životě jsou to gesta typu "Říct mi, jak jsem krásná, když zrovna v odrbaných teplácích hrabu listí.", "Přinést mi schůdky z Ikey, když ví, že pořád doma nemůžu na nic dostat a zlobím se.", "Vařit mi čaj, když mám chřipku.", "Vyslechnout si půl hodinovou absolutně nezajímavou historku z práce, když je zrovna v telce hokej." nebo "Vzít si mé dítě na hodinu dvě někam na hřiště, abych měla chvilku jen pro sebe". To jsou ty chvíle, které likvidují všechny ty Heathcliffy, Rhetty Butlery a další. To jsou ty chvíle, kdy ty své muže opravdu milujeme, ale ne vždy jim to říkáme.
Že si muži myslí, že loví, ale přitom jsou to ženy, které si vždy nakonec vybírají, to je známý fakt, ale jak je tomu s vyjádřením náklonnosti nejvyšší, a to je říct někomu, že ho miluji?
Mám ten dojem, a tak nějak jsem to během svého života vypozorovala, že muži to říkají obvykle první a zpravidla na základě momentálního rozpoložení. Jako takové aktuální zhodnocení situace.
Muž: „Miluji tě.“ = Teď je mi s tebou dobře, cítím se příjemně, uvolněně, mám dobrou náladu, je mi fajn.
Samozřejmě tím nemyslím vyznávání neupřímné a s nekalými úmysly. Jako to dělal jeden můj kamarád, který jeden čas všem svým "láskám" na jednu noc vždy po sexu říkal, že je miluje a to prý proto, že chtěl aby se necítily zneužité. No tak bájo, necítily se tak možná v tu noc, ale o pár dní později určitě. Jenže to už byl onen lump v bezpečné vzdálenosti. Rozumíme si :-). Takže takhle ne. O tom tu dnes řeč není. Teď tu mluvím o opravdových emocích, takže zpět k tématu.
Víme, jak to mají muži. Ale co tedy ženy?
Žena se podle mě vyznává až na základě jakéhosi kvalitativního výzkumu komplexní osobnostní charakteristiky, která obsahuje mimo jiné i jistou vizi do budoucna. Vysvětlím. Jasně, žena se zamiluje, dělá blbosti, má růžové brýle, to vše jako jo, ale pokud se sama spontánně rozhodne vyznávat lásku, tak v tom je obsaženo mnohé.
Žena: „Miluji tě.“ = Líbíš se mi, přitahuješ mě, jsi dobrý v posteli, nemusím předstírat orgasmus, jsi mi vrbou a skvělým kamarádem, jsi spolehlivý partner, cítím se s tebou v bezpečí a milovaná, nenudím se, umíš mi být oporou, zvládáš skvěle mužské práce, dokážeš zabezpečit rodinu, myslím si, že budeš dobrý otec a umím si představit, že s tebou budu až do konce života.
A tohle všechno logicky nepoznáte hned. Takže jak z toho ven? Muže měnit nebudeme, to víme, že je zbytečná snaha, kterou jasně dokazují dosavadní výsledky o veskrze jepičí životnosti. Možná bychom se ale mohly, my ženy, zamyslet samy nad sebou a trošku jim tu dobu, během které si děláme analýzu, zpříjemnit nějakým tím hezkým slovíčkem. Navíc když máme to jaro, a blíží se nám ten první máj :-). Já se o to určitě pokusím...
