Z deníku šestatřicítky

„Mamí, co by se stalo, kdyby někdo rozřízl zeměkouli na půl? A co je elektřina? A kde se bere měsíc? A proč nejsem kluk?“ Dominička mi nahá tančí po kuchyni a ne a ne se chystat do školky. Věděla jsem, že přijde období otázek, ale že mi dají po třech vysokých školách a tolikeré úspěšné improvizaci u zkoušek nad otázkou, o které jsem ani tušila, že jsme ji probírali, zabrat, to mě nepřestává překvapovat.

Váha mi ale ukázala o sedm kilo méně, než v lednu, což mě tak pozitivně naladilo, že mě dnes nemůže nic rozhodit. Evidentně mě to s Lukášem stálo hodně sil. To přitom ve stresu obvykle kynu. Záhada.

Stále je nahá. Musím zvýšit hlas.

Jen tak mezi řečí, může mi někdo vysvětlit, proč se to dítě neustále svléká? Jakmile vstoupí domů, oblečení sviští vzduchem. Jsme z ní na mrtvici celá rodina, ale ona prostě nahotu miluje. Včera jsem zalévala truhlíky na terase, když přišla celá svlečená za mnou. Do třinácti stupňů! Proběhla se a ještě než jsem stačila hartusit, ať okamžitě padá domů, sama uznala, že je zima a zalezla. Za minutu byla zpět. Přišla sice opět nahá, ovšem s beranicí, šálou i rukavicemi, a prohlásila: „Brr, musela jsem se ustrojit, dnes je opravdu zima.“. Potom zachovej vážnou tvář!

Zase je ale fakt, že co se nám tu stále po domě vycabuje jako nahatina, nebyla za celý rok nemocná. Jen se trochu obávám, aby jí to někdy přešlo.

Mám ráda pátky. Jako osvč si můžu už něco přes rok udělat pátek, kdy chci, ale ten pocit ve mně stále trvá. V pátek se vždy jelo na diskotéku, v pátek jsme doma vždy grilovali a popíjeli, v pátek je každý veselý a natěšený na volné dny. V pátek se i přes celotýdenní únavu většina lidí hecne a má chuť se bavit, nebo alespoň příjemně relaxovat. V pátek se nemusí jít brzy spát. V pátek se můžete zbořit, protože máte dost času se léčit z kocoviny. Zkrátka pátek je boží den.

Do dnešního pátku mi vnáší chmury jenom stesk střídající se se smutkem. Že bych tak brzy přešla do druhé porozchodové fáze a už začala vzpomínat i na to hezký a depkařit? Tak to ne. Tím si pátek kazit nebudu. To chce rychle vylovit nějakou hnusárnu.

Ještě před tím, ale musím jít zkontrolovat řemeslníka, který dole u rodičů dělá novou kuchyň. Je u nás už pár dní. Zajímavostí na něm je, že ten pán má svého imaginárního kolegu, se kterým stále živě komunikuje. Nadává mu, když se mu něco nedaří a chodí spolu kouřit.

Nejdřív jsem to samozřejmě nepochopila a na poprvé přinesla dvě kávy, protože jsem se domnívala, že tam skutečně dva jsou. Když mi to došlo, zahrála jsem tu nepříjemnou situaci do autu tak, že si jdu kafíčko vypít s mistrem já, aby si chvíli odpočinul. No lidi jsou vážně různí.

Ale zpět k hnusárnám. Lukáš nikdy nepřijel včas a nechápal mé vtipy. A taky pořád potřeboval spát. Kdykoliv přijel, tak by nejraději spal. Spal i na oslavě šedesátin mého otce, spal pořád. Jak asi před dvěma týdny k tomuto konstatovala má máma: „No to víš, trojí život utahá.“

Ale jo, uvědomujete si, že je to kretén, ale stále se chcete utvrzovat v tom, že každý muž má své nešvary a hlavně, nikdo přece nechce být sám.

Vůbec se nezajímal o to, co dělám. Moc ani nevolal, a když se mnou telefonoval, tak buď řídil, nebo jsem pořád slyšela, jak mu cvaká klávesnice. Jak s někým píše. Hrůza. Evidentně hovory se mnou – nutné zlo.

Nebo ty udržovací pozdravy. Ráno a večer popřát a přes den se jednou zeptat, jak se mám, aniž by čekal na odpověď. To by jednu zamilovanou holku dokázalo řádně zdeptat, to mi věřte.

Připomíná mi to proces, který dělám ve svém e-shopu s kosmetikou. Harmonogram, kdy se které zákaznici ozvat, abych projevila zájem, případně s něčím poradila a díky této péči podpořila skutečnost, že příště nenakoupí u konkurence.

Bylo mi vyčteno, jak jsem ho nutila u nás dřít. Myšleno u mě v bytě a na domě mých rodičů.

Že by? Za pět měsíců mi křivě přivrtal jednu poličku v dětském pokoji a venku připevnil cihlu vylomenou z okrasné zídky. O to jsem ho jemně požádala s tím, že by to bylo hezké gesto ji opravit. Jednalo se totiž o cihlu, kterou vylomil sám tím, že do ní autem omylem najel.

Máma na ní onehdy objevila lak z jeho auta, tak se přiznal. To jsme ho skutečně sedřeli, hanba nám!

Šulin to je. Nevím, co je vtipnýho na tom vypáčit zámek, když jsem zamčená v koupelně, překvapit mě tam a smát se a chvástat, jaký jsem šikulka. Opravdu mě to vytočilo.

Jsem zvyklá se v koupelně zamykat a mít tam soukromí. Kdybych stála o romantiku pod sprchou, to je jiná, ale mile jsem ho upozornila na to, že za normálních okolností opravdu nemám ráda, když mi někdo moji očistu narušuje. Jsem dost velký extrovert, ale můj pobyt v koupelně je, pokud se nejedná o přítomnost mého dítěte, pro každého jednou pro vždy tabu.

Hlavní prozření je ale v tom, že on je vážně blbej. Na rozdíl od Patrika z mé první knížky nemá to lhaní tak vymakaný. Chybí kvalitní dlouhodobá paměť. Stačí se po měsíci šikovně zeptat kontrolní otázkou na nějakou informaci a vše se provalí. Paradoxně mi ze všech těch lží nejvíc vadila ta o tom, že četl mojí knihu. To mu nedošlo, že když jsem jí napsala, že přesně vím, co v ní je? A že prostě poznám, že kecá? Blbej, to říkám!

A ta gramatika! Jeho písemný projev byl děs běs. Hlavně s/z a překlepy. Jsem velmi tolerantní, protože chápu, že každý jsme nějaký, ale co je moc, to je moc. Navíc si myslím, že u vysokoškoláka by pravopis neměl vypadat, jako když komunikujete s cizincem, co se půl roku učí česky. Na jeho obranu za to tedy může dost často automatické doplňování slov, protože když musí celou večerní konverzaci se svým početným harémem vyřídit za dvě minuty ze záchoda, než ex č. 1 dovaří večeři, to musí fofrovat.

Tak a zase asi dost. Blíží se víkend a malá dnes jede k babičce. Budu mít dva dny jen pro sebe. Mám sice v plánu pracovat, ale budu sama a to mě trochu děsí. Sama na své myšlenky a to není dobrý. Obávám se, aby na mě nehupsl splín a rychle domlouvat nějaká dostaveníčka s novými tvářemi ze seznamek, to mě teď vážně netankuje.

Zkusím se zcela ponořit do práce, musím zase trošku vyštengrovat konkurenci. Známkou prvních úspěchů malého českého živnostníčka totiž je, že začíná někomu vadit. Dělají se naschvály a mnozí zbrojí a čekají na vaše první zakolísání, aby ho hned mohli avizovat na ta správná místa. Známkou úspěchu v Čechách zkrátka je počet anonymních udání od závistivých looserů, kteří než aby zvedli zadek a zkusili taky v něčem uspět, tak raději vymýšlí, jak to hatit jinému. Smutné, ale české.