Ester (39): Dnes nechápu, jak jsem to mohla přežít!

Velmi silný a inspirativní příběh, který stojí za přečtení. Žena, která si prošla peklem závislostí a vše ustála. Byla doba, kdy ji zbýval měsíc života a ona to dokázala zvrátit. Nyní se rozhodla promluvit.

Velmi silný a inspirativní příběh, který stojí za přečtení. Žena, která si prošla peklem závislostí a vše ustála. Byla doba, kdy ji zbýval měsíc života a ona to dokázala zvrátit. Nyní se po skončení tříletého vztahu rozhodla promluvit o své minulosti a jednou pro vždy tak s nadhledem uzavřít tuto temnou etapu života. Prostředí tvrdých drog, narkomanů, podsvětí, léčeben, barů kde tančila u tyče a svlékala se za peníze, antidepresiva, alkoholismus...

To vše je definitivně za ní. Dnes toto vyprávění z jejích úst zní téměř neuvěřitelně. Ester je úspěšná elegantně oblečená žena, která se již několik let obstojně pohybuje ve finanční sféře a vychovává jedenáctiletého syna. Na první pohled skutečná dáma, za kterou se otočí každý muž.

Ještě než začneš vyprávět Ester, co vlastně chceme tím povídáním sdělit, proč ses rozhodla svůj příběh vyprávět?

Chci ukázat, že člověk se nikdy nesmí vzdávat. I když ta situace vypadá úplně bezvýchodně, nikdy není nic definitivní. Vždycky je za určitou životní zkouškou něco, co nás má poučit a posunout dál. A já vlastně i teď, kdy řeším vážné zdravotní problémy a léčím se s chronickou boreliózou, si vždy vzpomenu, že byly doby, kdy mi bylo podstatně hůř. Díky tomu vím, že rozhodně zvládnu i tohle.

My už jsme si spolu povídali, takže můžu slíbit, že tvůj příběh bude opravdu silný a velmi inspirativní. Pojďme ale začít. Kdy jsi zažívala zmíněné nejhorší období?

Už když jsem se narodila, tak jsem věděla, že na tomhle světě nemám být.

Opravdu? A to přicházelo od tebe, nebo jsi takový pocit měla ze svého okolí?

Ode mě. Prostě jsem věděla, že jsem na svět přišla proto, abych strašně trpěla, že tu není moje místo. Na žádné mé fotce z dětství neuvidíš úsměv.

Kolik ti bylo, když jsi začala takhle přemýšlet? A svěřila ses s tím někdy někomu?

Už tak ve třech letech. Ne. Hlavně by mě ani nikdo neposlouchal. Nikoho nezajímali moje vnitřní pocity. Když už jsem byla potom starší a mluvila jsem o tom, všichni to jen zlehčovali.

A tvoje dětství bylo jaké, co tvá nejbližší rodina?

Maminka je úžasná, táta taky, ale to dětství ideální nebylo. Hodně mě poznamenali mí prarodiče. Žili v Polsku, pamatovali válku, dědečkovi ukrajinštví banderovci před jeho očima zavraždili bratra. To trauma si nesl celý život a z toho se vyvinula určitá sadistická porucha, díky které týral všechny lidi kolem sebe. Neměl hezký vztah k nikomu.

A týral psychicky nebo i fyzicky?

Psychicky hlavně. Fyzicky převážně zvířata.  Třeba mi oběsil psa. To moje dětství ovlivnilo hodně. Jezdili jsme tam často až do mých patnácti let.

I když byl děda tak zlý, přesto tě tam rodiče nechávali jezdit?

No, to je právě ono. Byli jsme z křesťanské rodiny, takové to miluj bližního svého a i kdyby ten člověk udělal cokoliv, tak ho prostě není možné nenávidět.

Jezdila jsi tam někdy sama?

I sama, na prázdniny. To jsem potom pořád psala mámě dopisy, jak chci domů, že tam nedokážu být.

Takže když se řekne dětství, tak nejintenzivnější emoce jsou celkově jaké?

Je to všechno okolo toho Polska. Babička, ta hodně trpěla. Když děda umřel, tak mu nechtěla ani odnést kytky na hrob. Byla ráda, že je pryč, že to konečně skončilo. Potom teda umřela i ona, při autonehodě.

Jak to bylo dlouho po jeho smrti?

Dva nebo tři roky.

Neměla jsi pocit, že i když s ním babička nemohla žít, tak ale jak to bývá u typických obětí tyranů, že už po tolika letech neuměla žít bez něj?

Byla utrápená s ním, i bez něj. Já ji jinak neznala.

To je ale opravdu těžké pro to dítě, že vidí babičku smutnou a neumí ji pomoct.

Ano, proto jsem dědu nenáviděla. To hodně poznamenalo i můj vztah k ostatním mužům. Myslím, že na základě toho jsem si přitahovala do života i podobné povahové typy. Měla jsem tendenci i já být tou obětí. Nedokázala jsem rozlišovat hranice, kde je dobro a kde je zlo.

Takže to byl pro tebe tak silný model, silnější než ti předkládali rodiče, že sis to prostě vzala dál i do toho svého života?

Přesně tak, i tu sebenenávist. Děda mě neměl rád, neakceptoval mě. Úplně mě vyeliminoval ze svého života. Jen mě snášel.

Máš nějakého sourozence?

Bratra. Jezdil tam se mnou. No a ten později upadl do závislosti na automatech, takže se vlastně ty závislosti rozvinuly u obou. Dlouho jsem přemýšlela proč.

Myslíš, že zážitky z dětství nějak souvisí s tvojí i bratrovou následnou závislostí? Vnímáš tam tu spojitost?

Ano, emoční zneužívání, které v ty závislosti může vyústit.

Když umřel, kolik ti bylo?

Bylo mi patnáct let. Pohřeb měl na moje narozeniny. Babička umřela v mých osmnácti. Potom už to doma bylo nevydýchatelné. Nejen, že se máma vyrovnávala se smrtí otce, ale potom přišla i smrt babičky, která byla ještě dramatičtější. Ta autonehoda. Auto tehdy řídil táta. Osmnáctiletá holka nezastavila na stopce, a narazila do nich. Babičku převezli vrtulníkem, do týdne umřela ve fakultní nemocnici. Potom u nás nastala doba temna. Zbytek rodiny za to mé rodiče vinil. Ta situace byla šílená, to jsem začala utíkat z domu čím dál častěji.

A zrovna se to stalo v období citlivého dospívání, kdy se ten člověk sám v sobě nevyzná, potřebuje opěrné body, které nebyly. Ty jsi to teda řešila útěky?

Ano. Doma se stále jen truchlilo. Mně připadá, že v tom Polsku, jak se jede na to "vina trest hříchy", tak to bylo tak nastavené, že hlavní je sebemrskačství. Není tam prostor pro žádnou radost.

A brácha je mladší nebo starší?

O rok mladší.

V něm jsi neměla žádnou oporu, že byste se jako sourozenci semkli?

Brácha, vzhledem k tomu, že se ve třech letech opařil, mamka ho tehdy neuhlídala, stáhl na sebe horkou vodu a následovaly operace, transplantace kůže a další, tak se vše hodně točilo kolem něj. To už zůstalo až do dospělosti.

Ty jsi to v sobě neměla, ten ochranitelský pud vůči bráchovi?

Byla jsem na něj děsně naštvaná, že on dostává všechno, že mě všichni buď odmítají, nebo jsem jako páté kolo u vozu.

Někdy to ten přehlížený sourozenec řeší tak, že se na toho mladšího upne stejně jako rodiče...

Já jsem se mu spíš snažila vyrovnat. Hrála jsem fotbal nebo chodila na rybářský kroužek. On mě ale stále odstrkoval. Pořád jsem musela bojovat o něčí přízeň. Když ne dědy, tak bratra, pořád někoho.

Když jsi tedy v těch osmnácti letech začala vyhledávat "ulici", utíkat z domu, tak se stalo co?

Ono to začalo už tak nějak v šestnácti. Prohlubovaly se u mě úzkostlivé stavy, a to tak silné, že jsem je nebyla schopná zvládat. A teď přišly první lásky, věci emočního rázu, další odmítání, bylo toho na mě moc. Neuměla jsem si s tím poradit. Začala jsem pít alkohol, diskotéky a objevila léky! I třeba tlumivé léky a tak. Tím, že jsem chodila na zdrávku, dostala jsem se k hodně věcem.

Takže ti to nikdo nepředepsal?

Prostě co mi přišlo do cesty, to jsem si vzala. Zapálila jsem si svojí první cigaretu marihuany. Vůbec jsem to neřešila. Chtěla jsem jen únik z těch pocitů, které jsem nedokázala zpracovat.

U tebe to tedy nebyla žádná parta, kamarádka, nic z vnějšku, co by tě k tomu svedlo?

Ne, moje vlastní iniciativa. Chtěla jsem vše vypnout.

A jak tě napadlo, že zrovna tohle ti pomůže?

Nevím, prostě jsem to tak cítila. Mě ani nezajímalo, že ty lidi nějak blbě končí. Žila jsem v tom, že to se mě netýká. Na zdrávce jsme se poprvé dostali i k morfiu.

Ale to je hlídané přece, ne?

Bohužel byla taková doba, moc to tam tehdy nehlídali. Dnes je to jiné.

Morfium se píchá nebo?

Ano, to se aplikuje intravenózně, přesně tak.

Takže jste si sami nadávkovali morfium a píchli si ho? Jaké to byly pocity?

Chtěli jsme to vyzkoušet. To byly nádherný pocity slasti a eufórie, najednou všechny problémy zmizely.

A mohla jsi třeba normálně fungovat nebo tě to úplně paralyzovalo?

V tu chvíli tě to paralyzuje, ale za pár hodin to odejde.

To se ptám proto, jestli si toho nikdo v té nemocnici nevšiml...A nebála ses, že ti to nějak ublíží?

To jsme si samozřejmě vzali mimo. Tam jsme to jen odepsali z té knihy, a odnesli si to domů. Nebála, já jsem neměla strach vůbec z ničeho.

Nebyla to jen snaha o demonstraci? Jak to ti puberťáci dělají, aby si tě někdo konečně všiml?

Ne, to ne. To si nevybavuji.

Dobře, takže morfium se ti líbilo a co bylo dál?

Potom začaly ty diskotéky, techno a v té době to strašně jelo, takže jsem se v Praze bez problému setkala velice brzy s pervitinem. To mě poprvé hrozně nastřelilo. To bylo fajn.

Teď se zeptám, když jsi měla takové úzkosti z vaší rodiny, kde říkáš, že se stále tak nějak trpělo, nedorazila tě potom ta profese? To zdravotnictví a trpící pacienti?

Úplně. Já jsem chtěla pomáhat lidem, byla jsem empatická, už tehdy mě zajímala psychologie, ale to utrpení mě dorazilo. Původně jsem chtěla dělat ekonomku, ale s trojkou z matiky to tehdy nebylo možné.

Za nás ještě ne, pravda. To dnes už klidně i se čtyřkami :-).

Jo :-).

Zdrávku jsi dodělala?

Dodělala. Dokonce jsem psala maturitní práci na téma: "Drogová závislost". Docela paradox. Netušila jsem tehdy, že si píšu svůj osud na nějaké tři čtyři roky dopředu, že předvídám vše, co přijde.

To téma sis vybrala, protože jsi už s těmi drogami tu zkušenost měla?

Mě to začalo hrozně přitahovat. To prostředí, ty lidi, že to je zakázané. Přišlo mi to děsně zajímavé.

To bylo vlastně takové to porevoluční období, velký boom všeho...vše se otevřelo, rozvolnilo, vše sem přišlo...

Tak.

Nikdo nás nemohl pořádně varovat, nikdo s tím neměl zkušenost díky té totalitě. Doma si ničeho nevšimli?

Samozřejmě, časem si všimli. Začala jsem hubnout. Z šedesáti kilo na padesát, čtyřicet pět. V nejhroším období svého života jsem měla čtyřicetpět kilo.

Takže ty jsi říkala pervitin...

Ano, a po zkušenosti s pervitinem jsem se za pár měsíců setkala na diskotéce s klukem, který mě pozval, abych si s ním šla zahulit ejč. To jsem tehdy ještě nevěděla, co nějaký ejč znamená.

To se přiznám, že taky nevím.

Heroin.

Jak se to píše ejč, jako age - věk?

Ne, jako ejč, háčko prostě.

Jo, ejč jako há. Dobře.

Bylo léto, řekla jsem si, že to zkusím.

Heroin se i kouří?

Jo, to se nasype na alobal a trubičkou to vdechuješ.

Když se píchá, tak to je intenzivnější?

To je potom ten nájezd okamžitý. Já jsem si to tehdy jen párkrát potáhla, a to byl nástřel. Roztříštěná hlava, slast. Narkomani říkají, že to je orgasmus znásobený tisíckrát.

To snad ani není možné, ne?

Je. Proto jsou ty lidi na tom tak závislí a neumí přestat. Jsou závislí na tom rituálu a na těch pocitech. Nic potom se tomuhle absolutně nedokáže vyrovnat. Tomu stavu ne. To je tak silný pocit v těle. Emoce se v tu chvíli odříznou, vše je pryč. Je ti jen krásně, všechno je vymazané.

Nesetkala ses už v té době s nějakým narkomanem, který byl byl ve fatálním stádiu, aby tě to varovalo?

Absolutně ne. Vůbec. Hlavně jsem si pořád říkala, že já budu ta, která do toho nespadne.

Máš teď pocit zpětně, že kdyby tehdy fungovala nějaká větší osvěta, že by ti to zabránilo?

Tehdy to nebylo a ty lidi, o kterých se něco vědělo, to si říkáš, že to se ti nemůže stát. Jenže to jsem netušila, co se se mnou po té jedné dávce stane. Do týdne jsem začala mít obrovské křeče a bolesti, absťák úplně šílený.

Už po první zkušenosti?

Jo. Jediný, na co jsem myslela, byl heroin, že to musím mít znovu. Jako když máš v hlavě gps, která tě táhne jen za tou drogou.

A pamatuješ si ten první večer s heroinem? Jak jsi ho přožila? Jak se člověk chová, užíváš si stav eufórie, tančíš, bavíš se?

To je tlumivá droga. Sedíš a jen si užíváš ten stav. Díky této zkušenosti mi navíc začali chodit do cesty i ti "správní" lidé. Bylo to jako osud.

Když jsi žila na tom menším městě, měla zatím tuhle jednu heroinovou zkušenost, co bylo dál? 

No co mně se stalo. Jela jsem na diskotéku. Potkala jsem muže, který mě úplně magicky přitahoval. Viděla jsem ho a hned jsem věděla, že my spolu prostě budeme. Tak jsem za ním šla. Povídali jsme si. A ten večer vlastně odstartoval náš tříletý vztah. Jenže to jsem tehdy ještě nevěděla, že ten člověk má taky zkušenost s drogami a taky heroin. Velice krátce tehdy abstinoval.

Jak to je možné, že zrovna vy dva jste se potkali?

Nevím, ale úplně brutálně nás to k sobě táhlo a to byl ten zlom, kdy se u mě vyvinula závislost úplně naplno. Tři roky, které se následně motaly jen kolem drog.

Kdo to z vás dvou první přinesl?

Ještě jsem tehdy dodělávala další školu, personální management, ale nedodělala. Otevřeli jsme si v Hradci obchod, butik, školu jsem opustila měsíc před koncem studia. Měli jsme ten obchod, dělali jsme módní přehlídky, byli jsme v té branži umělců, a tam to je. A zase jsem potkala toho, co mě s heroinem onehdy seznámil. Tentokrát jsme si ho dali společně, a už to jelo.

Přítel chtěl přestat?

Chtěl přestat, měl docela vlivné a bohaté rodiče, ale oba nás to semlelo.

Vybavuješ si, kdo dal ten impulz, že jdete do toho?

Vzájemná domluva. Je ale fakt, že to období bylo potom tak šílené, že přesné souvislosti si už teď nejsem schopná vybavit. Taky jsme zneužívali Tramaly. To jsou taky opiáty. Když si dáš deset nebo patnáct Tramalů, tak to má podobné účinky. No a heroin byl původně vynalezený jako lék na kašel, než zjistili, že je na to silná závislost. Dávalo se to i malým dětem.

Když si dáš patnáct Tramalů, tak ti to přece musí úplně zničit žaludek, játra?

To ti je v tu chvíli úplně jedno. To je takovej rozpad osobnosti, bažíš po droze, ale co se bude dít s tvým tělěm, to ti je jedno. Sem tam máš záblesk, že si to uvědomíš, to si rychle něco dáš, abys na to nemyslela. To jde rychle. Zajímá tě jen ta droga.

Kde jste na to brali peníze?

Měli jsme ten obchod. Takže jsme v deset jedenáct hodin zavřeli a jeli jsme do Prahy pro heroin. Já jsem se na té ulici tehdy potkávala i s tou Katkou. V nějaké své fázi života jsem na tom byla stejně jako ona. Jak v tom člověk jede, nedokáže přestat.

Je teda fascinující, když se nad tím zamyslíš, co to tělo vydrží, viď?

Hrozně moc. No, takže tři roky takového života. Potom jsme ten butik zavřeli. To jsem se dostala opravdu na ulici. Žebrali jsme, sami prodávali drogy. Přestěhovali jsme se do Prahy na chvíli. Bydleli jsme po různých bytech plných narkomanů, lidí co vyšli z vězení za drogy, úplně mě to semlelo. Potom jsem se setkala i  s různými vařiči a varnami, takže jsem začala kombinovat pervitin s heroninem, to už byla finální fáze. Už jsem si to ani neměla kam aplikovat. Mám úplně zlikvidované žilní řečiště. Když jdu teď na krev, mám tady jen jednu malou žilku ze které mi něco odeberou, jinak není kde.

Kam si to píchají ti feťáci, který už nemají kam?

Kam se dá.

Nebála ses HIV?

Vždycky jsem, i když jsem na tom byla nejhůř, dbala na to, abych měla svoje vlastní stříkačky. Věděla jsem, že tímhle se nakazit nemůžu.

Nikdy se vám nestalo, že by vám někdo prodal nějaký šmejd, že by vám bylo tak zle, že bys musela do nemocnice?

Tak to víš, že se to stalo. Přitel se tehdy u našich tak předávkoval, že jsme mysleli, že to už je jeho konec. I cizí lidi jsem se viděla předávkovat. Vykřesal se z toho.

Co rodiče? Neměli snahu tě, byť třeba i násilím, z toho zachránit? Třeba zamknout tě na měsíc doma nebo tak?

Byli bezmocní. Byla jsem schopná vzít na tátu nůž, jen abych se dostala k té droze. Jednou bylo namále. To mi vylil lžičku s drogami. Já bych opravdu byla schopná v tu chvíli zabít.

Cítila jsi tedy, že ta závislost sílí?

Jasně. To jsme si dávali už 3x - 4x denně za tisícovku. Běžné bylo i napadání, že mě někdo chtěl napadnout, když měl absťák.

A co se týče peněz, kde jste je po zavření butiku brali? Nekradli jste?

Prodávali jsme drogy. V Praze byly dávky vždycky menší, tak jsme třeba z jedné dávky udělali dvě, a prodali to. Nikdy jsem nic neukradla.

Byla jsi takový noblesní závislák :-). Vlastní stříkačka, žádné krádeže...Pořád jste byli s přítelem spolu? Pořád tam byla ta láska?

Tam láska nebyla už dávno. Nás spojovaly jen drogy. 

Vzal by nůž i na tebe, kdybys měla a on ne?

Tomu věřím. Poslední den jsem ležela v posteli a měla jsem tak silný absťák, že jsem věděla, že když nic neudělám, tak umřu.

Co metadon, to vás nikdy nenapadlo jít na metadon?

Jo, ale já jsem chtěla buď léčbu, nebo se zabít. Ležela jsem v té posteli a přála si, at už je konec. Bylo mi jednadvacet let. Najednou jsem ale uslyšela hlasy, někdo mi řekl, ať vstanu z té postele a zavolám okamžitě mámě. Vážně. Ten hlas zesiloval. Tak jsem mámě zavolala. Řekla jsem jí, ať mě odveze do nemocnice, ať mě tam zavřou, a hlavně ať mě za žádnou cenu nepouští. Máma přijela, a přivezla mi jahody. To bylo tak úžasné. Od té doby jsou pro mě jahody něco jako symbol záchrany. První co mě napadlo, když jsem je viděla, vždyť já nemůžu umřít, já už bych ty jahody nikdy neochutnala. V tu chvíli jsem věděla, že chci žít. Odvezla mě záchranka, ale nechat si mě tam nechtěli. Měla jsem totiž za sebou už jeden útěk z léčebny tři měsíce před tím, vydržela jsem tam měsíc. Podruhé mi nevěřili, nechtěli mě tam. Prosila jsem je, že jestli mě tam nenechají, že si něco udělám. Tak mě zavřeli na psychiatrii. Přítel léčení taky zkoušel, vydržel čtrnáct dní. Ta psychiatrie byla ale moje záchrana.

Napadá mě, když jsi popisovala ty příšerné stavy už po první zkušenosti s heroinem, co jsi prožívala teď, po třech letech závislosti?

Na to nejsou snad ani slova. Já jsem normálně viděla třeba peklo, anděly, démony, pořád na mě někdo mluvil.

Viděla jsi to i v bdělém stavu?

Jo, v bdělém stavu. Nedokázala jsem rozlišit realitu a sen.

Zvládla ses tam udržet vůlí, přivázali tě, nebo jak to probíhalo?

Vůlí. Jednou jsem je ale prosila, aby mě pustili ven a oni mi řekli, že mi zbývá měsíc života. Nevím, jestli mě chtěli jen postrašit, ale zafungovalo to.

Mají na té psychiatrii vůbec personál, jsou na to zařízení pracovat s člověkem v takovéhle závislosti, kdy jak říkáš, je ta osoba schopná v absťáku všeho?

Pořád mi píchali injekce na uklidnění. To já je pořád prosila, ať mi něco dají, škrábala jsem nehty po zdi. Hlava nefunguje.

Jak to trvá dlouho, než to tělo nějak zpracuje a zbaví se těch nejhorších příznaků?

Tak rok, dva. To je strašně dlouhé, proto to ty lidi nevydrží.

Rok nebo dva máš tyhle stavy a nezmírňuje se to?

Tam přichází další věci, problémy reálného světa. Nemáš normální přátelé, všichni tě odsuzují, nikdo ti nevěří, teď musíš pracovat, nejsi zvyklá pracovat. Všechny tyhle situace znásobují absťák, a táhnou tě zpět k drogám. Chce to šílené sebezapření.

Jak jsi dlouho byla na psychiatrii?

Šest týdnů, a potom jsem šla na léčení. Tam jsem byla čtyři měsíce, ale utekla jsem. Prostě jsem tam nemohla vydržet. To bylo jako v kriminále. Tam ti dávají najevo, že jsi úplný nic.

Myslíš, že se jejich přístup v současné době už zlepšil? Že ta drogová tématika je lépe prozkoumaná?

Nevím. Byla jsem se tam teď podívat, po těch sedmnácti letech, areál je krásný, ty lidi tam pořád pracují, věnují se jim tam, ale jak to celkově probíhá, těžko říct. My měli stále jen přednášky, jaké existují druhy drog. Měli jsme režim, ale chyběl tam individuální přístup k člověku. Nikdo si s tebou nepromluvil, co tě k drogám přivedlo, jaké jsi měla dětství a tak. Tehdy to ještě nebylo na takové úrovni.

Utíkalo se hodně?

Jo. Je to ale léčebna, co má největší procento vyléčených lidí. Já věděla, že se k tomu prostě už nevrátím, to to raději ukončím hned. Do toho prostředí jsem se už zkrátka nechtěla nikdy vrátit.

Jaké byly další měsíce potom?

Vrátila jsem se domů k rodičům, a půl roku jsem byla zavřená doma. Pořád jsem měla křeče, pořád mi bylo zle. Rodičům jsem vděčná. Nemít jejich podporu, tak už tady nejsem. Brali mě takovou, jaká jsem.

Jak dopadl ten přítel?

Ten za mnou potom ještě přijel. Šli jsme se projít, ale naše cesty se rozešly. Teď žije někde ve Španělsku, víc nevím.

Tak ale žije...

Jo, žije, ale jestli něco bere, to nevím. Hodně pil, kouřil. On byl strašně krásný chlap. Mně ho všechny holky záviděly. No, to tak někdy je. Navíc hodný člověk ve své podstatě.

Ale žije, tak to bude známka, že to možná trošku přehodnotil, jinak by tu už asi nebyl.

To ne.

Dobře Ester, a co bylo dál? Kam vedly tvé kroky dál?

Našla jsem si práci. Já jsem si vlastně nacházela i ty práce takové konfliktní. Šla jsem do cestovky.

Cestovka proti zdravotnictví, to asi ještě pořád jde, ne :-)?

No to jo. My jsme prodávaly zájezdy. To teprve později jsem se dozvěděla, že ti lidé na ty zájezdy vůbec nejezdí. Nejdřív to bylo super, dávala jsem se dokupy a odstěhovala se od rodičů. Už jsem nemohla na tom maloměstě žít, tam kde to všichni věděli. Vše se zdálo fajn. To až postupem času jsem se dozvídala, že tu cestovku vlastní nějací Angličané, kteří jsou podvodníci. Prodávali zájezdy, které se nikdy nekonaly. To byla děsná kauza i potom v parlamentu. Nejdřív jsem to neřešila, měla jsem svůj plat, dokonce mi nadbíhal i šéf, jeden ten Angličan. Jenže bohužel, když to prasklo, tak mě všichni měli díky té jeho přízni za komplice celého toho podvodu. Byla to firma, kde se jen tahaly z lidí peníze. Takže jsem skončila jako údajná milenka šéfa na kriminálce. To bylo strašné. Nic mezi námi nebylo a i v celém tom podvodu jsem byla úplně nevinně. Už toho bylo na mě moc. A to jsem tak chtěla začít nový život.

Tak jsi to na té kriminálce ale vysvětlila, ne?

Jo, ale už jsem toho měla dost. Chodila jsem hodně k soudům i jako svědek různých drogových kauz, právě díky té mé minulosti. To byla pořád nějaká policie, měla jsem toho dost. No a tak se stalo, že jsem potkala kamarádku z psychiatrie, kterou jsem poznala na svém prvním léčení. Pozvala mě tehdy na hory. Bála jsem se alkoholu, protože jsem věděla, co je křížová závislost, ale řekla jsem si, že nějaké to víno mi neuškodí. To jsem ale netušila, že jeden večer spustí nějaké mé následné popíjení na spoustu let dopředu. Ty závislosti se přechylují, přejde to na závislost na jídle, na nakupování, na partnerovi, to je moc tenký led. Mozek to má zafixované. Takže když chceš přestat, musíš se vším najednou, teď už to vím.

Byla jsem tedy bez práce, nechtěla jsem se už vrátit k rodičům, tak jsem prostě jen seděla na zastávce a plakala a nevěděla, co mám dělat. No a šla kolem další kamarádka, která mi práci nabídla. Řekla, jestli s ní nechci odjet do Itálie, kde se můžu svlékat za peníze. 

To mě šokovalo. Ona ale líčíla, jak je to snadné, jen se svlékneš, dostaneš padesát eur za noc a jdeš. Na ty peníze jsem slyšela. Měla jsem dluhy z minulosti, na zdravotním i na sociálním pojištění, ještě pozůstatek drogového období, byla jsem opravdu v tísni. Navíc jsem měla vztek, že když jsem se snažila vydělávat poctivou prací, tak se z toho vyklubal takový podvod, proto jsem si řekla, že do toho jdu.

Měla jsem ale obavy, že neumím takhle tancovat a tak mi ta kamarádka nabídla, že si to můžu hned zítra vyzkoušet na jedné akci nedaleko. Tak jsem šla.

Jaké to bylo poprvé?

Hrůza. Musela jsem se opít samozřejmě. Utlumit se nějak, abych si to neuvědomovala, co to vůbec dělám. Nechtěla jsem si přiznat, že z jednoho bludného kruhu drog jsem se zase dostala do bludného kruhu alkoholu, navíc do světa strip barů plných divokých večírků. A to v té Itálii to teda divoké bylo.

Měla jsem spoustu peněz. V té době to bylo třeba sedmdesát tisíc na měsíc. Chodila jsem oblékaná jako baronka. Mohla jsem peníze rozdávat. Byla jsem ale tak duchapřítomná, že jsem si poplatila všechny dluhy, což bylo dobré. Finančně jsem měla čistý štít. V Itálii jsem se ale setkávala zase s dorgami, podsvětím, mafií, to byla zkouška mojí pevné vůle. Ustála jsem to, nedala jsem si nic, ale alkohol se mi rozjel.

Byla jsi opilá celý den nebo jen večer?

Jen večer, ale pokračovalo to tři roky. Měla jsem milence, to byl starší muž, ale žádné hezké vztahy. Všechno bylo takové laciné...

Tě vnímali prostě jako holku z toho baru?

Tak. Ale jednoho dne jsem zase jela na Silvestra někam na chalupu a tam jsem potkala otce svého syna. Ze začátku jsme si vůbec nesedli, snad se i pohádali, ale nakonec jsme k sobě našli cestu, a byl z toho vztah. Choval se jako opravdový chlap...

Cítila jsi z něj toho chlapa, o kterého se dá opřít?

Jo. Ale on byl až moc chlap, taková ta sparťanská výchova, ale klaplo to a do měsíce u mě bydlel.

To jsi už v té době byla z Itálie zpět?

Ještě rok jsem do Itálie jezdila, on to věděl, ale moji práci toleroval. Což teď zpětně chápu, že to se mnou nebral zase tak vážně, ale líbilo se mu to zázemí a mé příjmy. Ten vztah mi ale zachránil život.

Přestala jsi pít díky němu?

Pomohlo to, že jsem si jednoho řekla, že už do Itálie jednoduše nechci. Měla jsem kamarádku na Malorce, tak jsem vymyslela, že pojedeme tam, a najdeme si tam práci. Všichni z toho byli rozpačití, rodiče se báli, co tam budeme dělat, že tam umřeme hlady, a tak. Já jsem ale prostě věděla, že v Čechách zůstat nemůžu. Koupili jsme lístky na trajekt, a jeli. Nejdřív jsme byli u té kamarádky, malý ostrov, starobylé městěčko.

Tam asi nebyla ani práce, ne?

Nebyla. Málem jsem tam ze začátku opravdu hlady umřela. Díky znalosti italštiny lámané s angličtinou jsem vyrazila po hospodách hledat práci, ale jedna paní mi nabídla práci u ní na zahradě. Řekla jsem si, plet kytky? Po tom všem, co jsem dělala? Beru! 

Taky jsem jeden čas pracovala v restauraci, i přítel si našel práci. No a já zjistila, že jsem těhotná. 

Jeho reakce byla panika a prohlásil, že se musí jít opít. Tak jsem si opět říkala, za co to zase mám. Vždycky jsem chtěla muže, co by mi v tuto chvíli řekl, že mě miluje, že chce se mnou to dítě mít, ale hlavně že se bude radovat.

O tom sníme asi všechny :-). Uvědomil si nakonec, že to chce?

Já řekla, že si to dítě nechám, ať si dělá, co chce. Tak se s tím smířil. Já prostě věděla, že to dítě mi má vstoupit do života, aby mi to vše vynahradilo.

Zůstali jste na Malorce?

Jo. Já tam chodila na předporodní kurzy, všechno. To mi ještě řekli, že dítě bude mít nějakou vážnou genetickou poruchu, aby toho nebylo málo, takže totální stres. Prý to bude tak hrozná vada, že nejspíš brzy umře. Nějak jsem ale věřila, že bude zdravé, že vše musí dopadnout dobře.

Ani v tuhle chvíli jsi nechtěla rodit v Čechách a vrátit se domů?

Nechtěla. Navíc přítel se vyboural v autě, které jsme tam měli. Všechno nasvědčovalo tomu, že tam máme zůstat. Tak jsme zůstali. Šli jsme potom do Palmy, hlavního města. Tam byla práce, ale já se po čase začala cítít děsně vykořeněná. Nebyl to domov. Stále jsme tam jakoby nepatřili.

Jezdila tam za tebou rodina?

Jezdili. Po třech letech jsme se teda ale vrátili do Čech, že si koupíme byt, vezmeme hypotéku a najdeme si práci. Naštěstí jsem sehnala díky polštině práci hned a dobrou. Vydělávala jsem děsné prachy. Jen ten partnerský vztah šel do háje. Partnera jsem pořád musela tahat za ručičku, dokonce jsem mu sehnala práci i u nás ve firmě, to byl děs.

Jsi říkala ale, že to byl takový macho, tak jaký tedy byl? Byl macho, ale zároveň byl tak neschopný, že potřeboval vodit?

Jo.

To je ovšem vražedná kombinace :-).

To je, a stále mě musel srážet, abych já vypadala jako ta horší. Takže v momentě, kdy jsem pověsila poslední obrazy v našem novém bytě, jsme se rozešli. Zase na mě promluvil hlas, abych to už ukončila. Následně jsem přišla čirou náhodou o práci. Firma skončila. To bylo zase ráz naráz. Všechno se rázem sesypalo. Začala jsem mít deprese, na které jsem se začala léčit. Teď už opět vím, že to asi byla už tehdy nerozpoznaná borelióza, která to vše spouštěla. Nicméně to vše vyústilo v závěr, že přítel si vzal tašku a šel k jiné paní.

A jaký má dnes vztah k synkovi?

Hrozně hezký, vidí se v něm. Jako partner skvělý nebyl, ale otec skvělý je.

Začala jsi řešit zdravotní problémy a co bylo dál?

Šílené. Bez práce, partnera, zase jsem se pochopitelně zkoušela utopit v alkoholu. Ležela jsem takhle v posteli a prosila jsem o novou příležitost. No a do dvaceti minut zazvonil telefon. To mi zavolali z mého současného zaměstnání, kde jsem už šest let. Neskutečné.

Ježíš, jak to děláš :-).

V největších hovnech vždycky najdu nevětší poklady :-). Já to sama nechápu. To jsou extrémy. Už to takhle ale nechci mít. Ty muže, co následovali potom, to už nebudu ani komentovat.

Díky té nové práci jsi skončila s alkoholem?

Skončila jsem se vším. Vyhodila jsem všechny léky do záchoda, nekouřím, nic.

Posledních šest let žiješ standardním životem, dá se to tak říct?

Jo. S běžnými problémy, přesně tak.

Takže jak to uzavřeme? Chtělo by to nějak optimisticky. Ty jsi teď ukončila další vztah, to moc optimistické ale není.

Další tři roky to byly, ale tento poslední vztah mě hodně naučil. Už tam jsem cítila, že se něco mění. Probudilo to ve mně ženu. Dřív jsem cítila, že mě ta minulost stále pronásleduje a už nechci. Proto to teď říkám nahlas. Mám v plánu to jednou pro vždy uzavřít, najít si muže, manžela, mít krásný harmonický partnerský život...

Přála bych ti to a myslím si, že jsi na dobré cestě. Tobě stačí si to objednat, a máš to :-).

Doufám, že jsem na dobré cestě. Hodně na sobě pracuji, chodím na psychoterapie, chci to uzavřít. Občas mám nějaké noční můry, ale už je to přijatelnější. Už to nepotřebuji ničím vypínat, to je velká změna. Byla to první polovina mého života, tu druhou polovinu chci prožít úplně jinak.

Tu určitě prožiješ úplně jinak. Je opravdu obdivuhodné, že jsi dokázala přestat s heroinem. To má jen mizivé procento úspěšnosti. V tobě je neuvěřitelná síla. To říkám zcela upřímně. Obdivuji tě. Teď už tě budou potkávat jen samé dobré věci. Dokázala jsi něco, co se téměř nikomu nepodaří. Navíc, jak jsi to popisovala, tak to tvé přestávání ani nebylo nějak zásadně dramatické, nepáchala jsi sebevraždy, neproskakovala okny, bylo to jen tvojí vůlí. To je mimořádný výkon.

Všechny závislosti jsem úplně vyeliminovala, teď už jsem si nenechala nic.

Chceš se cítit svobodná?

Ano, chci být úplně svobodná.

Rozumím, svoboda je nejvíc.

Nechci, aby cokoliv ovládalo můj život.

Dobře Ester, a co řekneme na závěr? Jedna věta...

Je to zázrak, že jsem to všechno přežila. Možná, že někdo má se mnou nějaký vyšší záměr. Možná, že je to to, že mám ukázat lidem, že všechno se dá zvládnout a nic není nikdy beznadějné.