Období temna, time-out nebo předehra k lepším zítřkům?

Hltače politických nebo jiných veřejně diskutovaných témat předem varuji a zvedám jim stopku. Ne, tohle je čistě osobní úvaha jednoho brzkého sobotního rána, kdy se mi nechce spát. 

A jak už je mým zvykem, je velmi otevřená a bez obalu. Je páteční noc, vlastně už sobotní ráno. Dopíjím sedmičku bílého, sama doma a nudím se. Mobil mlčí, ještě že čas od času přijde nějaký spam do mé emailové schránky a ta malá placička alias mobilní telefon, jejíž aktivita, která v dnešní době zrcadlí bonitu člověka, vydá nějaký zvuk. Jsem sama doma, úplně sama a to ticho je zkličující. Dítě si vzala na pár dní babička a já najednou nevím jak to volno vydýchat. Tolik času, tak strašně moc nevyužitého potenciálu, který najednou nemám kam nasměrovat. 

Nejsem typická matka na rodičovské dovolené. Chodím do práce od té doby, co dcerka oslavila 5 měsíců. Chabé na západní poměry, nezvyklé na poměry zdejší. Funguji na 150%. Jasně že i tak chci být skvělá máma po všech stránkách. Jsem kozoroh, perfekcionista a nezmar v jedné osobě. Dnes mě to ale donutilo k zamyšlení. Je skutečnost být dobrá máma nutně podmíněná tím, že musíte zabít sama sebe? Sluší se být taky sobec? To přesně vás napadá, když dítě najednou nespí ve své postýlce, nechodíte ho kontrolovat co půl hodiny přesto, že máte monitor dechu a zapnuté chůvičky na vysokou citlivost. Najednou máte prostor přemýšlet. Pro příště ho buď můžete babičce nepůjčit, nebo se postarat o to, aby nevznikla skulinka, kdy je možné věnovat se místo nabitému diáři čisté sebereflexi.
Těch 150% není jen konstatování frustrované matky roční dcerky, není to nafouknutá bublina, ale holý fakt. Žijeme samy v pěkném novém bytě v centru města a nemalou hypotéku zdárně platím každý měsíc. Mít hřejivý útulný domov, zařízený vkusně a s citem, a za všech okolností ho udržovat čistý a "dokonalý" je podle mě základ. Pomíjím vozový park, který taktéž nutně zaslouží čas od času pozornost. Dbát o to, aby mé dítě mělo vše, správný vývoj, kvalitní stravu, hezký šatník, vhodné hračky, maximální vyžití přímo úměrné svému věku a potřebám, archivované vzpomínky, krásné a nápadité oslavy jmenin a narozenin a další a další záležitosti cejchované na internetových diskuzích "supermatek" jako to, co je prostě alfa omega mateřství 21. století zvládám bez ztráty kytičky - snad. Fajn, co když k tomu ještě chodíte do zaměstnání a snažíte se v něm být dobrá? Co když si rozšiřujete kvalifikaci dalším studiem? Co když se ještě věnujete jiným výdělečným aktivitám mimo hlavní zaměstnání? Co když nechcete zanedbávat své přátelé, účastnit se všech jejich důležitých akcí, nebo je jednoduše alespoň čas od času vyslechnout či obyčejně vidět. Bože, nechcete fňukat, nejste na to zvyklá a vaše okolí to od vás nezná, ale sakra, s ročním čilým a zvídavým prckem je takový záhul, že už vaše teorie, že vše je jen otázka organizace času a odhodlání naráží na fakt, že den má pouze a jedině 24 hodin a že nejste stroj. Ano, můžete si na něj na chvíli hrát, ale i sebelepšímu notebooku se zavaří harddisk, pokud bude delší dobu pod maximálním tlakem a nikdo mu nedopřeje klidový režim. (Jo, to je taky super záležitost, jen co je pravda, zvlášť pokud máte zrovna rozepsanou diplomku, pár článků na zakázku, rozpracovanou fotoknihu a kalendáře pro rodinu k Vánocům a shoří vám z čista jasna harddisk. Když tedy samozřejmě nezálohujete. Nic co by člověka mohlo rozhodit. Ne toho, který je zvyklý pracovat na zmiňovaných 150%.)
Co když jste ale při tom všem ještě žena, která se chce líbit. Vlasy, nehty, pleť, to se ještě dá, ale co třeba jídelníček, šatník nebo pravidelně sportovat? Házím ručník do ringu. To i mně dochází dech. Mám před očima kolegyni, která si myje vlasy v práci s tvrzením, že doma to prostě nedává. Dřív jsem se pousmála, dnes naprosto chápu. Je manažerka, má malé dítě ani ne do jeslí a..... je taky kozoroh :-).
Co ale s tím? Spokojit se s mrským rodičovským příspěvkem, sedět doma, cítit pomalu na vlastní kůži jak umírá jedna mozková buňka po druhé a zabřednout do plenkové rutiny všedního dne? Ne a ne. A právě proto, že žijeme v 21. století. Jsem ráda za to, jak jsem si to nastavila a neměnila bych. Jen mi prosím řekněte, kde vzít energii a čas na randění? Jak mít čas na to najít lásku a nezvorat to?
Jsem divná, když už na to nemám kapacitu? Možná vlastně ani sebevědomí. Když mi veškerá internetová shromaždiště se svými sekcemi připadají jako kontejnery na tříděný odpad? Plasty, sklo, papír :-). Ne, jízlivost není na místě, ale vážně. Skončí tahle moje vytíženost někdy, abych měla čas a sílu se seznámit? Mám si ten čas někde vyšetřit, jet na krev, nebo jak jsem zmínila je to jen období temna, time-out či předehra? Bude líp? Nestane se mi, že se rozkoukám z tohoto nasazení až když mi dítě řekne ( doufám že nejdřív v osmnácti), že se stěhuje a já najednou vlivem syndromu opuštěného hnízda zjistím, že je na čase  myslet hlavně na sebe? Nevím, nemám zdání. Telefon stále mlčí. Trpělivost mých ctitelů polevuje a já chci radu, neboť možná poprvé ve svém životě nevím, jestli mám nadále fungovat na 150% nebo rozšířit násilně kapacitu o další desítky procent, neztratit čas a pustit do svého života muže. Poslední chybějící dílek skládačky. Být máma je krásný a mimořádně fascinující rozměr dodávající pravý smysl mé existence, ale jsem jen žena...