Když něco nemůžeš prodat, tak to zdraž

Heslo, které razím už pár let. Heslo, které neskutečně funguje a mě to stále hlava nebere. Fascinuje mě, že většina lidí má nastavenou mentální mapu tak, že vysoká cena asociuje kvalitu. Všimli jste si toho taky?

Prodávala jsem onehdy kočárek. Ojeté ošklivé vyšisované golfky opravdu zralé na výhoz. Říkala jsem si, že je to ostuda nabízet, ale přece jsem to zkusila zveřejnit v sekci: Daruji za odvoz.

Nic. Bez reakce.

Mně se s tím ale opravdu nechce vláčet do sběrného dvora, udělám pokus. Vytvořím inzerát, kde budu za golfky požadovat 390,- . Říkám si, že to tak odpovídá stavu, staří a opotřebení kočárku.  

A nic.

Ach jo, ten krám už fakt překáží v té chodbě. Dám to za tisíc, ať je nějaká sranda a zítra to odvezu na skládku. Nedá se nic dělat. Vždyť se tu nehneme.

Bingo. Telefon.

Paní mě prosí o rezervaci. Nemůže přijet hned, ale až odpoledne. Diví se a nemůže věřit tomu, že by měla takové štěstí a dovolala se jako první. Prosí mě a slibuje, že pokud jí kočárek podržím do odpoledne, přihodí prý něco navíc. Omdlím. To snad není možný. Chvíli ve mně bojuje svědomí, ale potom si říkám: „Kolikrát já už jsem někde něco koupila, kde mě natáhli, milionkrát“. Ona ten kočár chce, je nadšená, cena jí vyhovuje, tak dost výčitek.

Ve dvě je tu paní jako na koni. Trnu, jestli mi to neomlátí o hlavu. Teď, když to uvidí v reálu a na světle. Nic takového se neděje. Usmívá se a září. Bere si kočárek, dává mi 1.100,- a má se k odchodu. Tu stovku ji vracím, protože to už bych se na sebe nemohla podívat ani do zrcadla, a loučíme se.

Za půl hodiny naléhavý zvonek. Tak a je zpátky, že jo. Venku si to pořádně prohlídla, nebo to někomu ukázala a jde mě seřvat a pozurážet do hyen. Otevírám s velkými obavami.

Paní mi podává balíček s čerstvými koblihami. Prý alespoň něco mi musí dát a naproti do pekařství zrovna přivezli čerstvé koblihy. Stále září a s další várkou díků odchází.

Rychle jsem si zopakovala definici pro nabídku a poptávku ze školních lavic a uklidnila se. Jo a ještě, že cena je částka za kterou je prodávající ochoten prodat a kupující ochoten nakoupit tak, aby vznikla spokojenost na obou stranách. Tak asi dobrý no...

A to bylo tehdy, kdy jsem zjistila, že to tak většina lidí prostě má. Kterému krému bude žena věřit? Tomu za dva litry nebo tomu za dvě stovky? Samozřejmě tomu drahému. Dokud nepřijde nějaká oficiální mediálně provařená testovací studie zveřejněná institucí s mocnými razítky, tak budou. A možná ani po té studii si nebudou jistý. Kde tohle vzniklo a proč to tak je?

Znám úžasnou a funkční kosmetiku, která má poctivé a účinné složení, ale je levná, takže ji moc lidí nezná, nebo ji ignoruje. Přesvědčit nějakou z kamarádek, že tohle by si měla koupit, protože jí to skutečně pomůže, je mnohem náročnější, než kdybych jí řekla: "Je to sice dost drahý, ale funguje to." Potom skočí, kdyby na chleba nebylo :-).

Nebudu se chvástat, že já nejsem stejná. Jsem. Jen by mě zajímalo, kde má tenhle druh myšlení kořeny? Co vy na to?