Jak se daří koučům v Čechách

Včera jsem měla dlouhý telefon se slečnou, se kterou jsme společně absolvovaly kurz Kouč ve škole Neuroleadership Group v Praze, kde jsme se obě staly NLG koučkami. No a hodnotily jsme situaci v praxi.  

Jůlie je velký profík, který je ve svých koučovacích dovednostech velmi precizní. Dokonce o koučovacím procesu napsala dizertační práci a brzy bude "obhajovat" doktorát.

Ptala se mě, jak se mi daří, jak pracuji s klienty a jaké mám postřehy z praxe. Ráda jsem jí odpověděla.

Velmi málo lidí ví, co je koučink. I ti, co si myslí, že ví, co je koučink, zjistí, že je to něco jiného, než si mysleli. Ne každý, kdo žádá o koučink, o něj skutečně stojí. Ne každý, kdo žádá o koučink ho zvládne přijmout. 

Specializuji se na maminky s malými dětmi, které chtějí stíhat kariéru i rodičovské povinnosti. A proč? Protože jsem jedna z nich. Na začátku jsem se nazvala "koučem pro ženy v nouzi", ale mnozí to chápali tak, že jsem nějaká charitativní organizace, nadace či možná rovnou azylový dům. Tak to jsem musela změnit. A změnila to. Ne proto, že bych nechtěla pomáhat, ale protože nejsem žádný rentiér, nemám přísun peněz z grantů a ani nejsem ničí zaměstnanec.

Nyní už jsem si našla svoji polohu. S klienty pracuji individálně a tak, jak cítím, že to má v daném případě smysl a efekt. Bohužel odmítám jedince, kteří si libují v poloze "oběti" a absolutně nechtějí na sobě nebo ve svém životě cokoliv změnit.

Ryzí koučink za velké peníze se dá realizovat u top managementu nebo u skutečně velmi málo vyvolených, kteří jsou nesmírně silné osobnosti a koučink potřebují jen proto, aby si utřídily své myšlenky. To je můj názor. Koučink pro normální smrtelníky bude tak stále velmi často sklouzávat k poradenství. Proto si myslím, že kouče by měli dělat lidé, kteří mají vzdělání, mají praxi a stojí za nimi nějaké výsledky. Ne jen tak někdo, kdo momentálně neví, co se životem...