Z deníku pětatřicítky

4.12

Malá právě odjela s tatínkem a jeho novou přítelkyní. Neřeším to. Ještě nedávno jsem to řešila, ale poté, co jsem si došla na kineziologické sezení a nechala se odblokovat, abych necítila při kontaktu se svým ex hněv a zuřivost, je mi báječně.

To kineziologické sezení bylo opravdu zajímavé. Byla jsem tam poprvé. Je fakt, že někdy jsme o něčem přesvědčeni, ale sondou do našeho podvědomí se ukáže něco úplně jiného. Neseme si v sobě spoustu bloků, které se vytvoří během života a ty nás potom svazují a řídí naše emoce a chování. Já potřebovala řešit důvod, proč mi vždy při kontaktu s otcem mé dcery vyjíždí tlak, mám chuť mu omlátit hlavu o zeď, šílím z toho, jak dokáže blbě žít, jak je povrchní a neschopnej. Přitom by jeden řekl, že k němu něco cítím, nebo ho chci zpět, ale nechci a necítím. Jen mě rozčiluje ta bezmoc, protože se ho díky společné dceři nezbavím. Když vám totiž někdo normálně leze krkem, rozejdete se s ním, a už ho nikdy nemusíte vidět. V případě společných potomků je to ovšem diametrálně jiná situace. Z toho vyvádím a vadí mi to. Tak jsem vyrazila za kinezioložkou do Českého ráje, a vůbec toho nelituji. Krásně mě proklepla. Našla důvod, proč se mi tohle děje, a odblokovala mě. Při loučení jsem se jí zeptala: „Upřímně, opravdu to lidem pomáhá svojí podstatou, nebo je to spíš sugesce?“ A ta mladá sympatická blondýnka se na mě mile usmála a úplně v klidu odpověděla: „Ať je to, co je, hlavně, že to pomáhá, ne?“ Tak o tom žádná.

A jak je vidět, pomáhá to. Od té doby jsem naprosto klidná. Předala jsem dítě a mám volno. Tři dny času jen sama pro sebe. Je to stejný pocit, jako když ve filmu Forrest Gump malá Jenny vykřikla kultovní hlášku: „Forreste běž!“ On se rozběhl, vlivem zvýšené námahy mu praskly a odpadly kovové ortézy a jeho pomalý šouravý běh se změnil ve svižný trysk plný neuvěřitelné lehkosti a euforie.

            Uklízím byt a za deset minut to mám hotové. Jde to od ruky, když do pár minut trvajícího mytí nádobí nemusím vsouvat následující: 3x otřít rozlitou šťávu, 5x otřít opatlaný stůl, židli, podlahu, sedačku nebo zeď od Kinder čokolády, 2x jít pustit jiný díl Růženky a vzteklouna, 1x jít otřít zadek na záchod a 1x všeho nechat a jít se podívat z okna, jak nám popeláři vysypávají popelnice. Jasně, jsem ten typ matky, co prostě uklízí. Můj byt vypadá, že v něm žijí dospělí lidé, mám tu čisto a útulno. Jsem prostě taková. Že je to fuška a že z toho občas při velmi velmi aktivním čtyřletém dítěti (nemám ráda slovo hyperaktivní, ona není nemocná) padám na hubu, to padám, ale v chlívu žít nedokážu. Někdy bych si to i přála, to bych ušetřila času, kdyby mi to bylo fuk, že se brodím bordelem a na poličkách je centimetr prachu. Vida, asi si zase zajedu na kineziologii, to je nápad.

Každopádně mám čisto a jdu si dát vanu. Ano, skutečně si napustím vodu do vany, dám si tam sůl s chilli, po které v obchodě slibovali ohromující zeštíhlení, a ještě do teplé vody se naložím. Na dvacet minut, déle to nevydržím. Možná se trochu bojím, aby mé tělo nedostalo z toho náhlého klidového režimu nějaký šok. Jsem podnikající matka samoživitelka, která zkrátka jede na plný plyn. A přiznávám, na sebe dost kašle.

 A jak mi dnes jízlivě řekla moje matka: „Čtyřicítka se ti blíží, co si myslíš.“, čímž mi připomněla, že pětatřicet už není tak úplně málo na to, aby si člověk mohl dovolit na sebe kašlat. Je fakt, že jsem to poslední dobou trošku zabalila. Ani ty barborky jsem si nešla ven uříznout, už je mi to fuk, jestli mi  vykvete Zlatý déšť do Vánoc, stejně je to kravina doufat, že mě ještě čeká nějaká láska nebeská. Nebo není?