Z deníku pětatřicítky

"Milé překvapení, že se zase o fous zvedly prodeje a novela se stále prodává. To by jeden po více než roce už skoro nevěřil. Tak to asi zase nebude takový „neprodejný výblitek“, jak moji prvotinu nazval otec mé dcery, jehož..."

6. 12

Pecka den. Dnes jsem se viděla se svojí letitou kamarádkou. Co my toho spolu zažily. To byla celá jedna dekáda nabitá zážitky.  Nějaký čas jsme ale kontakt přerušily. Trochu ji podezřívám, že mě jako velká nepřítelkyně dětí na pár let uvrhla v zatracení. Nevadí, hlavně že už je to pryč a že mě před pár dny vzala na milost. Moc jsme se nasmály. Radka se zkrátka nezměnila. Stále miluje psy, zbraně, tetování, válečné filmy a drby. To poslední máme společné a nevidět se kloudně čtyři roky, to je co probírat.

Mám z ní radost, vypadala spokojeně. Chodí se dvěma černochy nejednou, jeden hezčí než druhý (podle fotek v telefonu) a řeší, jak se rozejít se svým oficiálním partnerem, který už dva roky sedí za nějaké finanční delikty. No, někdy se člověk k partnerovi za katrem dostane, ani neví jak, to je prostě fakt. Každopádně mám ráda lidi, co nežijí tak úplně konvenčně. Příjemná vzpruha. Zítra mě totiž čeká opak. Spolužačka Monika, která nedávno porodila čtvrté dítě do ukázkové rodiny žijící v domě s labradorem a bílým plaňkovým plotem. Obě kamarádky jsou nezávisle na sobě fajn. Ovšem ten Grand Canyon, který se nachází mezi jejich životními přístupy, ten je evidentní a dělá čest svému jménu. Mám ale široký záběr co se týče charakteristik lidí, kterými se obklopuji, a odlišnost obou mých kamarádek mi nečiní sebemenší problém.

V kontextu Radky a Moniky, na té přímce, která je dělí, se budu zmítat někde uprostřed. Mít někdy šanci umístit na sociální síti foto vychechtané rodinky u vánočního stromku, nepohrdla bych, ale žít jako podle pravítka, to na mě není.

Když jsme u té vychechtané rodinky, tak tu rozhodně nezaložím s Dušanem, se kterým jsem si včera vyjela na celodenní výlet do Mnichova. Včerejší zápis chybí, ale byla by škoda včerejšek přejít bez povšimnutí.

Znovu jsem si potvrdila, že bez fyzické přitažlivosti muže měřím příliš přísným metrem. Nepřekonatelně mi totiž vadí třeba neschopnost nedokázat ani za hodinu vyřešit nefungující parkovací automat u zámku Neuschwanstein. Dále mě vnitřně rozčíslo třeba to, že nezvládl udělat jedinou fotku, kde bych byla celá i se zámkem v pozadí a nečouhal mi přitom z hlavy strom. Irituje mě, jak pomalu chodí a že věčnost hledá místo, kde by mi zastavil, když už půl hodiny velmi naléhavě zdůrazňuju, že potřebuju čůrat.

Pravdu? Úplně nejvíc mi totiž vadí fakt, že na tak krásném a romantickém výletu nejsem s někým, koho bych chtěla líbat a držet za ruku a krmit se vzájemně praženými karamelovými mandlemi. Takže to vlastně není Dušanova vina, že je pro mě tím typem muže, o kterých moje máma říká: „Toho bych nechtěla, i kdyby to byl poslední chlap na zemi.“

 Ach jo, ale výlet to byl fakt pěknej.

7. 12

Listuju bezradně diářem a říkám si, že jsem to asi dost přehnala s tou sobotní dětskou oslavou. Moje dítě má čtvrté narozeniny a já už jí delší dobu cítím potřebu vynahrazovat velkolepou oslavou to, že posledních pár měsíců si to se mnou zrovna moc neužívá. Poměrně dost totiž pracuju.

Vytvořit a rozjet e-shop s přírodní kosmetikou není zrovna procházkou růžovým sadem. K tomu stále píšu nejrůznější texty na zakázku, působím jako kouč a terapeut a přispívám na dva blogy. Navíc jsem začala intenzivně makat na své angličtině a sem tam se do toho pokouším vmáčknout i pohyb a dělat tak něco pro zdraví.

Výčitky svědomí jsou sice silný motor, ale devět dětí včetně jednoho novorozence a sem tam nějakého toho dospěláka v jejich doprovodu je ale možná přeci jen trochu moc lidí, abych vše sama zvládla připravit na jedničku.

Dnes jsem totiž ještě pozvala Moniku i s manželem a jejich čtyřmi dětmi. Návštěva u nich doma se vydařila, bylo to moc milé setkání a já jsem byla tak dobře naladěná, že jsem stávající seznam hostů zcela spontánně rozšířila i o jejich sestavu.

Měla jsem a stále ještě mám poněkud smělé ambice péct sama narozeninový dort. Ten předražený loňský, kterým byla luxusně vymodelovaná želva profesionálně vystínovaná airbrushem, celý sežraly kočky. Zkrátka se to nedalo jíst. Letos slavíme narozeniny počtvrté, a po třech pokusech s aktuálně tolik rozšířeným a moderním dortovým podnikáním jsem řekla dost. Samozřejmě si vůbec nefandím, zvlášť když zadání znělo: „Jedině Elsovej dort!“

Koupila jsem tedy před dvěma týdny panenku Elsu z Ledového království normálně v hračkárně a  řekla si, že udělám jen nějakou tu dortovou sukýnku z piškotu a mandlovky. Hezky si vyhraju a naparádím ji potravinářskými barvami a všemi těmi udělátky, které jsem už také průběžně nashromáždila.

To mé „jen“ prý bude podle jedné zkušené cukrářky, se kterou jsem dnes telefonovala v naději, že bych to možná nakonec přeci jen přepinkla na ni, práce na celý den.

Ta informace mi trošku udělala čáru přes rozpočet, jen co je pravda. Nicméně zkušená cukrářka pro mě cokoliv péct na poslední chvíli opravdu nestíhá. To se dalo čekat, takže panika nepolevuje. Nejsem žádná vášnivá kuchařinka, přičemž pečení mě už vůbec nebere, takže to bude sranda. Jak říkala má máma dnes: „Ty, raději si kup ještě aspoň Marlenku v Lidlu, jistota je jistota.“  Není nad to, když vás vaše rodina umí podpořit.

Stále mě jímá beznaděj. V tom volá Domča z kuchyně: „Mamí, v televizi je pán, kterej má vlasy úplně jako pes.“ a dostává záchvat smíchu.

Vím, že tohle je pokyn, abych zavřela diář a šla se podívat, protože by mi stejně nedala pokoj. Na Primě běží Top Star a tam nikdo jiný, než Ondřej Hejma. Nemá zrovna standardní účes, vždyť na tom v podstatě postavil kariéru, ale není nad dětskou upřímnost. Ten trefný postřeh mě dokonale rozesmál a hned se mi zvedla nálada. Nějak to zkrátka dopadne. Nejhorší smrt je z vyděšení.

8. 12.

Dnes to teda byl den. Hektický, napěchovaný událostmi, ale protože bude půlnoc a já se usmívám, tak ho nejspíš můžu v konečném důsledku hodnotit kladně.

            Stručný souhrn:

Přišly mi prodeje mé knihy Rok Patrika za listopad. Milé překvapení, že se zase o fous zvedly a novela se stále prodává. To by jeden po více než roce už skoro nevěřil. Tak to asi zase nebude takový „neprodejný výblitek“, jak moji prvotinu nazval otec mé dcery, jehož osobou je k jeho nemilosti do značné míry inspirován hlavní hrdina Patrik.

Koupila jsem tu Marlenku. Opravdu se toho mého pečení zítra začínám bát.

Po hodině angličtiny hned brzy ráno jsem našla za stěračem pokutu. Policii vadilo mé parkování na chodníku a argument, že na tomhle chodníku se díky zoufale malému počtu parkovacích míst u Městské knihovny v centru stojí pořád a odjakživa, nějak nezabral.

Volala mi má nadřízená dealerka, která je jakýmsi mým samozvaným mentorem a vedoucí v rámci prodeje té zmiňované přírodní kosmetiky, kterou se už dva měsíce celkem slibně snažím prodávat na internetu. Znáte ten pocit, kdy si člověk připadá na nějaké to tepání z vrchu už prostě starej? Navíc na tepání značně neopodstatněné, intrikami a celou řadou postranních úmyslů opředené? No nic, o slepičinci zvaném multilevel marketing zase jindy.

Dnes jsem stihla i  dětskou vánoční besídku ve školce a dva rozhovory, jeden telefonický a jeden osobní, s mými skalními koučovanými klientkami. Vánoce na krku, a na holky to padá. Chápu, na koho ne. Tak snad se mi je podařilo trošku nahodit a roztlačit na pohodlný a odevzdaný dojezd do nového roku. Bylo by to fajn.

Jdu spát. Čeká mě tam Aristokratka na koni, třetí pokračování předcházející Poslední Aristokratky a Aristokratky ve varu. Stále je to sranda, ale mám takový dojem, že Evžen Boček vynalezl novou formu nekonečné soap opery v psané podobě. Jak je možné napsat tři knihy, ve kterých se dějová linka skoro neposune a stále to má spád? Je to fascinující.