Z deníku pětatřicítky

16.12.

Mám docela prima učitelku angličtiny. Susan Dixon je trošku bohém, ale možná právě proto se umí tak dobře adaptovat na individuální potřeby každého svého studenta a opravdu naučí. Původem Češka, která žila mnoho let v Austrálii, kde se vdala, porodila chlapečka a pracovala v bance. Teď je zpět, rozvedená a bez chlapečka - neptám se, a dává soukromé lekce. Skoro nikdy nezačne naše hodina včas, protože Susan ráno nezvonil budík, utekla kočka, ujel autobus, vzala si příliš vysoké podpatky, příliš úzkou sukni, měla naléhavý telefon nebo zapomněla notebook. Pardon, laptop, ta by mi dala. Slovo notebook je blbost, která se vžila v Česku, já vím Susan. Každopádně díky její roztomilé nedokonalosti v podobě pravidelných pozdních příchodů, jsem si ji vážně oblíbila. Na druhou stranu naše setkání zase nikdy netrvá striktních šedesát minut, za které jí platím. Je prostě fajn. Scházíme se dvakrát týdně už dva měsíce a myslím, že se zase do té své dávno zaprášené angličtiny dostávám. Navíc jsem asi získala novou kamarádku.

Přijela jsem domů, udělala si k obědu brokolici v páře a lehounce ji posypala strouhaným sýrem, aby to dostalo nějakou chuť. Poctivě jsem si svůj skromný oběd naaranžovala na talíř a vyfotila. Každý den mám totiž za úkol připravit si k jídlu něco zdravého, vyfotit to a poslat přes messenger trenérce jako důkaz, že jdu skutečně do sebe. Ano, trenérce! Mám trenérku. Tedy jedná se o manželku mého kamaráda, která si dělá trenérský kurz. Vše okolo zdravého životního stylu ji nesmírně zajímá a baví. A co víc, vše co si nastuduje, i aplikuje a dokáže to dodržovat. Nejen, že to aplikuje na sebe, ale také na celou svoji rodinu i okolí, a dodržovat to musí všichni. Masakr. Taková davová psychóza, to si člověk potom opravdu nedovolí vybočovat.

A jak jsem vlastně přišla k trenérce? To jsem totiž takhle jednou před pár měsíci plna odhodlání kamarádovi kývla na to, že se stanu manželčiným prvním neoficiálním zákazníkem. Plácli jsme si. Nic neplatím a vše probíhá tak, že dostávám různé rady a doporučení. Navíc poslední měsíc spolu jednou týdně cvičíme v parku. Jak báječné rozptýlení pro kancelářskou krysu zvednout zadek po x letech z gauče a začít v prosinci, v mrazem sužovaném městském parku plném inverze a náledí, běhat. Tak dobře. Ne běhat, ale rychle chodit. K běhu jsem byla vyzvaná jenom asi na posledních padesáti metrech pochoďáku pro rozehřátí, a v duchu se začala modlit a doufat, že na trenérském kurzu už brali poskytnutí první pomoci včetně masáže srdce. Dává mi zabrat a v ničem nesleví.

Kromě toho jsem celkem užasla, jak technologie od mých mladých let pokročila. Byla jsem donucena nainstalovat si do telefonu aplikaci Endomondo. Ta má s dokonalou přesností monitorovat mé pravidelné procházky, co jsem vyfasovala za domácí úkol. Mám každý den po dobu nejméně dvaceti minut chodit svižnou chůzí a to slavné Endomondo mít u toho samozřejmě zapnuté. Ta potvora pomocí GPS měří, jak dlouho jdu, kolik toho ujdu, kudy jdu, jak rychle, jestli do kopce nebo z kopce a co já vím co ještě. Možná eviduje i to, co si u toho myslím. I když to raději ne, to je občas nepublikovatelný. Prskám, protože to nejde ošulit, a tak opravdu musím každý den do kecek a ven. Jenže bydlím na vesnici. Na malé vesnici. Sice blízko velkého města, ale na vesnici, chápete!

Ze začátku si mě nikdo nevšímal, ale to netrvalo dlouho. Venkov nezklamal. Začalo se spekulovat, ke komu chodím a proč. Myslím, že už mám přiřknuté tak minimálně tři ženaté milence. Teď je jasný, že když párkrát nevyrazím, tak to bude buď znamenat, že ta nevěra praskla, jsem v tom, nebo mám nevyléčitelnou nemoc. Podtrženo sečteno, kombinace šmírování pomocí Enodomonda a mimořádného pozorovacího talentu místních seniorek je přímo likvidační donucovací prostředek. Nedovoluji si ceknout, že dnes nikam nejdu. Právě jsem ve fázi, kdy se přemlouvám k té dnešní dvacetiminutovce a opravdu se mi nechce. Za chvíli sice začne na Primě Přístav, který by báby přilepil k bedně, to by byl klid, jenže je bohužel pátek. Je pátek a v místní hospodě naproti našemu domu je zákaz kouření. V praxi to znamená, že všichni kuřáci stojí většinu večera s cigárem venku na návsi a čumí. Ne, že by vyloženě monitorovali náš dům, tak zajímaví zase nejsme, ale tady se celkově vůbec nic neděje, takže je vzruší cokoliv, co se kde šustne. Já ve sportovním úboru, to by bylo šustnutí většího kalibru, než třeba to, že kocour od Loukotových zase leze na lípu. Bez povšimnutí to zkrátka v pátek večer neprojde. Jsem v pasti. Tak tedy jdu na to.

17.12

Nikdy jsem nechtěla být uřvanou matkou, co ji chytá hysterák, když dítě neposlouchá. Bohužel ani mě to neminulo. Nejsem stroj. Právě jsem ječela na dceru, že to muselo být slyšet až na ulici.

Někdy bych chtěla být chlap, a ideálně rozvedený chlap, který žije jinde a péče o potomka pro něj představuje jen občasné juchání po obchoďáku, kde pokaždé koupí plyšáka, Happy Meal v Mekáči, třikrát dítě chytí při sjezdu po skluzavce, udělá dvě selfie na Facebook, jedno video a šup s ní zase do auta se slovy: „Pojď, vrátíme tě mámě.“, protože už mě to zmohlo a jsem bez peněz, bys ještě mohl dodat.

Neříkám, že všichni muži jsou takoví a pevně v to věřím. Jinak už bych byla dávno na holky. Teda přiznám se, že mě ta změna orientace sem tam napadne. Říkám si, jestli by mi nebylo přece jen líp, žít se ženou. Napadne mě to, ale pokaždé vyhodnotím, že nebylo. Jsem heterosexuální, a to si nejde jak tak lusknutím prstu změnit. Bohužel nebo bohudík, aktuálně těžko říct. Musím ale uznat, abych byla objektivní, že některé muže skutečně trápí odloučení od vlastních dětí a absence jejich přítomnosti při běžných životních situacích. Některé ano, v našem případě bohužel dcera slouží jako „prostředek psychického nátlaku a vnadidlo“, tak to pojmenoval zasvěcený kamarád Oskar. Vím o tom, a dělám, že to nevidím. Jsem jako to káně, co sedí celé hodiny na plotě a pozoruje malou šedou myšku, jak běhá po poli. Sedí, dívá se a ví své. Jsem v podobné pozici, ale má dcera je ještě příliš malá, a tak to zatím nemá cenu nějak hrotit. Nerada jsem prorokem, ale myslím, že pár dramatických chvilek ještě zažijeme.

Ale zpět ke mně. Velké zadostiučinění zaznělo nedávno z úst mé věčně kritické a pesimismem proslulé matky, když jsem zaslechla, jak promlouvá k mojí Dominice: „Buď hodná na maminku, ta tě má opravdu ráda. Ta tě má pořád, i když jsi nemocná, i když zlobíš, i když musí pracovat, aby ti nic nechybělo, pořád. Tu si nezlob, jinou mít nebudeš.“ Jsem ráda, že jsem to slyšela. Bylo to možná první skutečné uznání od mého nejbližšího okolí. První po čtyřech letech. Ne, že bych na to nějak čekala, nebo se bez toho nedokázala obejít, ale slyšet to, to rozhodně potěší.

Teď mám ale ještě dvě hodiny jenom pro sebe. Jdu si dát sprchu a omýt vlasy. Vzpomínám, jak jsem někde četla, že žena na mateřské má po patnáctiminutové sprše, kde je jen ona sama pocit, jako kdyby byla měsíc na dovolené v Karibiku. Něco na tom je, i když mateřská byla podle mě brnkačka. Čím je dítě starší, tím je možná samostatnější, ale taky vymýšlí čím dál větší a nebezpečnější kraviny, takže to je podle mě náročnější a náročnější. Nebo že by to bylo tím, že i já jsem starší a starší? To je taky dost možný!