Z deníku pětatřicítky

27.12

Tak to nakonec nebyl včera tak úplně blbej den. Konec dobrý, všechno dobré. Mirek byl nemastný neslaný. Přinesl mi karafiát v celofánu, který prý sháněl přes hodinu po celém městě a pozval mě na Silvestra do sklípku. To mě potěšilo. Dala jsem si báječnou ledovou čokoládu s pravou šlehačkou a jablečný závin. Ten na tom celém byl vůbec nejlepší.

Po cestě domů mi zavolal pár měsíců nezvěstný nejvytíženější člověk na planetě, a to můj kamarád Max, který byl už párkrát málem víc než jen kamarád, a pozval mě v lednu na víkend na lyže. Nádhera. O Maxovi ještě řeč určitě bude, ale podstatné na něm je to, že my dva bychom se k sobě naprosto dokonale hodili, jen on si to už asi patnáct let odmítá přiznat. Žije svými firmami, dálkovým studiem práv a ekonomie, svými politickými ambicemi, a když zbyde skulina, tak si zase něco vymyslí, jen aby náhodou neměl čas na lásku.

Nepolapitelný Max, otužilec Pavel, Pražák Lukáš a včerejší Mirek jsou jména, která v mé hlavě tvoří jakýsi pomyslný čtyřlístek. Ten čtyřlístek mi připomíná ruletu. Normální roztočenou ruletu v kasinu, po které letí červená kulička, co vůbec nemá zdání, kde nakonec skončí. Je totiž taky dost dobře možný, že ta ruleta je roztočená natolik, že z ní kulička normálně vyletí a bude. Tou pomyslnou kuličkou jsem samozřejmě já, ale to asi každému došlo.

Na společný lyžařský víkend se ale moc těším. Pokud jsem to neříkala, miluju totiž lyžování a hory především. V Čechách teda hory nemáme, jen kopečky, říkala snowboardistka Ester Ledecká, ale i ty kopečky přijdou vhod, když člověk dostane chuť na trochu vzrůša. Takže to je vyřešené, žádná letenka do Londýna, ale svištím pro nové lyžáky.

Doufám, že na ta moje tlustá lýtka nějaká seženu. Zvykla jsem si už teda při lyžování na pocit, že mám nohy tak bolestivě scvaknutá a seškrcená, jako kdybych měla obě končetiny chycené v železech, ale změna je život. Snad už výrobci lyžáků pochopili, na rozdíl od stále trapných výrobců kozaček, že každá žena nemá parametry modelky.

Nepochopili! Sehnala jsem je až na třetí pokus a to ještě úplně poslední pavučinami opředený pár. Podstatné ale je, že mám nové lyžáky. Zázrak. Jestli vůbec budu ale bez té bolesti umět lyžovat? Na lepší se prý zvyká rychle, tak uvidíme.

Stavila jsem se z té radosti nad úspěšným nákupem po cestě ještě na nehty k Vietnamcům. Pokaždé, když tam tak sedím, obdivuji, jak se někdo tu jejich řeč může naučit. Je to pro mě zcela nepochopitelné. Nicméně mám od nich už podruhé svoji oblíbenou úpravu v podobě takové té „rozpité francie“, jak tomu pracovně říkám, ale oficiálně se to jmenuje Ombré. To znamená, že dvě různé barvy nejsou odděleny ostrou linkou, ale jsou do sebe vzájemně zapuštěné. A aby to nebylo tak fádní, na prsteníčcích mi navíc září ozdůbky – stříbrné psí tlapičky. Ano, až tak! Ze mě snad bude nakonec pejskař, protože jinak nevím, co mě to popadlo.

Ve městě jsem si dala na závěr rychlou večeři s Radkou, která mi popisovala, jak sdělila svému africkému příteli, že je na cestě miminko. Jazyková bariéra umí napáchat hodně vtipných momentů, ale výrazným dvěma čárkám na úzkém proužku papíru nejspíš rozumí všude, protože to pochopil hned, a prý půl hodiny koukal do blba. Vážně jsem se nasmála. U nich to bude ještě zajímavé, ale držím jim oběma palce. Zvlášť potom, co to prdne u zatím ještě oficiálního, aktuálně ve výkonu trestu se nacházejícího a Orlíkem odkojeného letitého přítele Radky.

Před chvílí jsem přijela domů a snažila se ještě chvíli pracovat na korektuře rozhovoru pro Silvu Dymákovou a i když je zpovídání kluka, co je posedlý paneláky velmi zajímavé, po dvou stránkách mám dost.

I já se totiž nezadržitelně sunu do té skupině marodů, co o svátcích lehli. Vařím si už druhý Coldrex, ale mám zimnici a energii na nule. Půjdu si dát horkou koupel, abych se trošku zahřála.

28.12

Už dlouho mě žádná nemoc neschvátila tak, že bych nedokázala vstát z postele. Je mi tak zle, že je mi jedno, že vidím na poličce s knihami prach, nebo že se na zemi jen tak ledabyle válí uschlý květ, který odpadl z ibišku na komodě u okna. Stav viróza versus obsedantně kompulzivní porucha 1:0.

Nesnáším marodění. Nejsem disciplinovaný pacient, který by dokázal ležet. Jakmile zabere první várka Paralenů v kombinaci s šumivým céčkem, sedám k počítači, abych dokončila rozpracovanou korekturu. Znovu ten kluk, co miluje paneláky a ví o nich všechno. Nestačím zírat. Sleduje jen takové filmy, kde je nějaký panelákový byt, na dovolenou jezdí zásadně po sídlištích a ve volném čase si lepí jejich modely. Na jednu stranu si říkám blázen, ale na druhou stranu mě zase fascinuje jeho posedlost a zaujetí pro věc. Úplně nejvíc ale obdivuji jeho partnera, který s ním dokáže žít, ačkoliv jeho posedlost panelovou výstavbou nesdílí. Velmi zajímavý rozhovor, jsem ráda, že jsem mohla přispět svými úpravami k jeho vzniku.

Zítra mi už přifrčí dítě. To by člověk nevěřil, jak ten malý lumpík dokáže chybět. Už aby tu byla treperenda moje malá. Někdy z ní hučí v hlavě, protože ona prostě nikdy nezmlkne a neví, co je únava, což je občas k nevydržení. Už se ale nemůžu dočkat, až mě zase trošku potrápí. Mateřská láska je taky taková droga. Když ji ochutnáš, zalíbí se ti to, nemůžeš se toho nabažit a chceš víc a víc.

Možná mě teď k těmto úvahám vede baby virus, který kolem mě řádí. Poslední měsíc mi totiž porodilo asi pět kamarádek a další tři rodí na jaře. Neumím si představit, že bych v tomto plodném prostředí byla stále ještě single. To bych asi bez antidepresiv neustála. Jsem moc ráda, že tu svoji Domču mám. Sice by nás mohlo být doma minimálně o jednoho až dva víc, ale není všem dnům konec.

Už aby bylo po svátcích a zase vše zaplulo do vyjetých kolejí. Jak člověk nepracuje naplno a má čas přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta, nic dobrýho z toho nekouká.