Z deníku šestatřicítky

Není lepší období, než se vrhnout na deník zrovna v době, kdy to máte dostat a rostoucí hladina hormonů rozjíždí solidní hitparádu těch nejpesimističtějších nálad, co ze sebe člověk dokáže vyždímat. Je mi to ale jedno. Musím to ze sebe dostat.

Sedím totiž nad rozpracovanou zakázkou s přestávkami už od včerejšího večera a ne a ne se hnout z místa. Dokonce prokrastinuju natolik, že jsem i žehlila. A to je co říct! Něco ale jíst musíme a o tuhle práci bych nerada přišla, takže to jdu ze sebe zkusit vysypat.

Víte, jaký je druhý stupeň od přídavného jména tolerantní? Blbá kráva!

Tak to jsem já. Těší mě.

Posledních dvacet dní, co jsem nic nenapsala, se neslo ve znamení začátku nového vztahu. Nutno poznamenat, že celkem nestandardního začátku nového vztahu.

Bez ohledu na to jsem se do Lukáše zamilovala. Tak hezky a opravdově. Navzdory všem těm nejasnostem a pochybám. Nebo mi, jak to zhodnotil jeden můj kamarád: „vyšukal mozek z hlavy“, nevím, prostě to začalo být skutečně fajn.

Dnes jsem se zastavila, nadechla a přemýšlím, jestli to nebyla chyba, protože jsem někde nedávno četla, že má smysl zůstávat ve vztahu pouze do té doby, pokud je vám v něm prokazatelně lépe, než by bylo bez něj.

Wellness v Kutné Hoře nezačal úplně nejlíp. Lukáš přijel pozdě. Navíc mi ani nebral telefon. Rozhodně to nebylo nic, čím se dají nabrat plusové body a alespoň trošku tak odmáznout ten dlouhý seznam strašidelných otazníků, který stále visel ve vzduchu.

Čekání jsem využila nákupem dvou flašek rumu, které jsem měla v plánu sama doma ze žalu vypít (a tím se pravděpodobně dostat do hrobu), a to hned vzápětí, co bych zhroucená a odkopnutá dorazila se sbalenou taškou zpět. Až tak jsem si to představovala.

Očekávala jsem každou minutou tu zprávu, že se něco podělalo v práci, nebo že rodičům odnesli mimozemšťani kočku a musí se jí okamžitě vydat hledat, cokoliv.

Někteří muži jsou totiž neskutečný sráči, co neumí jednat narovinu! Pardon, ale je to tak. Mnohdy nechají nepříjemně rozehranou situaci vygradovat až do úplně absurdních rozměrů, jen proto, že neví, jak z ní ven. Pokud někoho neznáte, tak zatím nemáte jistotu, že zrovna on není v jejich spolku předseda. Musíme počítat se vším.

Rozladěná jsem už přijela a tohle zpoždění bylo prostě nějak moc. Poslední kapka hezky rozčeřila hladinu. Na společný víkend jsem se sice těšila, ale hodina a čtvrt čekání v hotelové restauraci mě přiměla vydat se na cestu domů. Jednoduše odjet. Bylo mi jedno, že mám v sobě dvojku vína, v autě věci na celý víkend a doma zařízené hlídání.

A jak jsem ještě od přírody takovej debil, tak mě na tom všem nejvíc mrzelo, že když odjedu, tak Lukáš už sotva zruší bez ztráty rezervaci a přijde tak o peníze. Tak je tohle vůbec možný?

Nakonec přijel zrovna, když jsem vycházela z hotelu. Přijel a omluvil se. Hned bylo vše jinak.

Dál už to bylo dokonalý. Jela jsem tam s tím, že pokud stále bude na telefonu a já tak z něj budu mít pocit, že jsem někde první pod čarou, že to ukončím. Nakonec jsem přijela ještě víc zamilovaná, než jsem tam jela.

V pondělí ráno si Lukáš přečetl můj blog. Ano, dalo by se říct, že si mě možná i on konečně trošku pustil pod kůži, protože se o mně začal zajímat a ne to jen neobratně předstírat.

Když mi to zavolal, byla jsem opravdu v šoku. Hlavou mi problesklo, že jsem mu možná křivdila, že jsem paranoidní, že tou svojí opatrností a skeptičností jsem možná zranila kluka, který je ke mně celou tu dobu upřímný. Bylo mi hrozně. Lukáš samozřejmě nebyl nadšený, ale přenesl se přes to.

Během pár následujících dní se mi rozhodl přiznat. Bylo to ve dvou etapách. První vlna přišla hned a druhá až po dalším společném víkendu.

Dozvěděla jsem se, že těch bab měl opravdu víc. Já byla jedna z mnoha. Nikdo. Jedna  z mnoha děvek, rohožka…cituji. Náramek sice nebyl sundaný z mrtvoly, ale našel ho na parkovišti. Mé instinkty tak byly zcela správné. A co jsem u toho cítila?

Po tom všem, čím jsem si prošla s otcem své dcery, jsem hodně otupělá a umím pracovat s podrazem jakékoliv závažnosti a emocionální intenzity, takže překvapená jsem nebyla.

Spíš jsem najednou vnímala, jak se moje srdce zase zavírá. Viděla jsem to v živých barvách. Měla jsem to před očima. Bylo to jako kdyby někdo pouštěl zrychlený filmový záznam zamrzání ledu ve sklenici, kterou někdo zapomněl ve sněhu na terase po novoročním přípitku. Takový ten smířlivý pocit, kdy se nezlobíte, velkoryse chápete, odpouštíte, ale cítíte, že musíte jít…

Nakonec jsem neodešla. 

Čekal nás ještě večer na Ješťedu. Svatý Valentýn, svátek všech zamilovaných, který mnozí z lenosti sabotují. Výmluvy typu, že my přece máme první máj, nebo že není potřeba stanovovat jeden den v roce pro dokazování své přízně a podobné kecy, tak ty už jsem slyšela snad všechny. Myslím, že spoustě lidem už ale došly výmluvy proč tento den neslavit, a jednoduše ho slaví.

Bylo to krásné a romantické a užila jsem si to. Stejně to ale bylo ve mně. Ještě jsem ty informace nezpracovala, tak jsem na to místy musela myslet. Stále mi v uších znělo: „jedna z mnoha děvek…“ a nemohla jsem se toho zbavit.

Uplynul zase nějaký čas. Teď v sobotu jsme byli na stezce v oblacích v Dolní Moravě. Další prima den, který se povedl. Jenže jsem se dozvěděla další informaci. A to jsem si přísahala, že jestli se ještě něco dozvím, tak už prostě končím.

„Chci mít namontovanou hrazdu všude, kde přespávám, nebo se vyskytuju.“ Dobře, na tom by ještě nebylo nic divného, ale ta hrazda je v bytě, kde je žije expřítelkyně č. 1 a v bytě, kde žije expřítelkyně č. 2. To už je asi moc i na mě...

Asi nejsem z těch, kdo dokáží trpělivě čekat, až si někdo něco vyřeší, uzavře, až se rozhodne jen pro jedinou cestu a nebude plápolat jako nedospělá slabá větvička ve větru podle toho, odkud zrovna fouká. Nebo ať si plápolá, ale nenutí mě se na to dívat.

Chci dospělého muže, který se mnou udrží krok, a něco spolu vybudujeme. Buď tak, nebo raději nic. Možná ještě před pár lety bych trpělivá byla, ale už jsem jinde. Už se mám ráda a vím, co si zasloužím a co ne. Být stále tou, co něco musí pochopit, odpustit, vydržet…NE!

Tak jsem se vyplakala, ale stejně mi to nepomohlo. Dokonce mi to ani nesrovnalo myšlenky, což se mi obvykle nad deníkem děje. Tak mi asi nezbývá nic jiného, než ta křečovitá snaha o volný průběh, což je asi to jediné, co jsem spolu se šplhem na laně nikdy neuměla. Doufám, že příště už se ozvu v optimističtějším duchu.