Z deníku šestatřicítky

Za dvě hodiny se dozvím zprávu, která mi úplně nalajnuje následující život. Čekám na výsledky krevního testu, které buď potvrdí, nebo vyvrátí těhotenství. Fór je v tom, že jsme se ráno s Lukášem rozešli. Mazec. S otcem mého prvního dítěte jsme se rozešli v sedmém měsíci. Docela trhám rekordy. Teda dali jsme si pauzu, ale to jsou samozřejmě kecy. Stalo se toho moc za poslední tři měsíce, kdy jsem nenapsala ani řádek. Ke všemu se dostanu, nic nezůstanu dlužná. Už teď můžu slíbit, že to bude pecka. Akorát nevím, co budu dělat s těmi letenkami na Island. Snad něco vymyslím. To teď nechci řešit.

Vybrala jsem si ho z těch pár jmen, které o mně měly zájem proto, že mě nejvíc bavil. Byl nejzáhadnější, nejproblematičtější a největší výzva. Ráda luštím rébusy. To je ten vodnář ve mně. U někoho mi to trvá delší dobu, u někoho kratší, ale vyluštila jsem ho.

Nicméně odpoledne mám sraz s Maxem. Částečně pracovní setkání a částečně možná i ne. Z ničeho nic mi napsal. Docela zajímavě si to načasoval. Neviděla jsem ho velmi dlouho, ani nevím, kdy to bylo naposledy. Někdy minulý rok. Přesto se občas ozveme, abychom zjistili, jak se kdo má a co je nového.

Neplánuju se teď do ničeho nového vrhat a možná ani nemůžu. To se dozvím už za hodinu a půl. Chci teď hlavně psát a vypsat se ze všech těch událostí, které předčily všechna má očekávání. Určitě ale nelituji. Prospělo mi ho potkat. Určitě bylo dobré si tím vším projít. Kdybych teď měla sdělit bezprostřední pocity, které ten rozchod ve mně vyvolal, byla by to hrdost. Má vlastní hrdost. Skutečně ano.

Kdo četl moji první knihu Rok Patrika a cítil z ní moji naivitu, tvárnost a ochotu udělat pro lásku možné i nemožné navzdory vlastní sebeúctě, ten by viděl velké pokroky. Pravda, jsou jisté ženy, které by ve vztahu s Lukášem po zjištění určitých skutečností jen stěží pokračovaly, ale já už jsem holt jiná. Trošku sebemrskač a trošku dobrodruh. Ale vzpamatovala jsem se včas. Otázka je, jaké to bude mít následky. Ještě hodina a dvacet minut, to čekání je nekonečný.

Posledních pár měsíců jsem žila jen pro něj. Všechny své aktivity jsem pověsila na hřebík. Zamilovala jsem se. Opravdu ano a asi ho ještě miluju. Ale pozor, změna. Zjistila jsem jednu úžasnou věc, že sebe, sebe miluju o něco víc. Mám své plány a sny a bez nich to nejsem já. Včera mi volala má stálá klientka a dávno už i velmi dobrá kamarádka Viki, a jako kdyby mi ji snad někdo seslal, ale řekla mi přesně to, co jsem potřebovala slyšet:

„Klári, ten si tě nezaslouží ani trochu. Není hezkej, ani chytrej a ani ničím zajímavej. Ty jsi pro něj příliš dobrá. Jsi tak krásná a inteligentní, tak schopná a silná osobnost, milá a milující, takový chlap by měl klečet, abys mu vůbec věnovala pohled. On žije z tvé energie, ty se mu dáváš celá. On tě vysává a nevrací ti nic. Vykašli se na něj. Je tolik mužů, co by tě chtěli, dej jim šanci…“ Tolik slova Viki.

Ať to zní sebevíc přitažené za vlasy, pomohla mi. Nemyslím si, že by mi všechny ty superlativy měly právem náležet, ale podstatu vystihla. Ať jsem, jaká jsem, nedokonalá a plná chyb, pravda je ta, že vztah má člověka činit šťastnějším, než kdyby byl bez něj. Ne ho zašlapávat.

Možná jsem si ho vybrala, nebo to tak někdo chtěl, to už je slovíčkaření, právě z toho důvodu, abych si to konečně uvědomila. Konečně.

Ještě hodina!

To, že se poslední tři měsíce a vlastně už od chvíle, kdy jsem ho poznala, celý můj vesmír točil kolem něj a vše ostatní šlo stranou, se podepsalo také na změně chování mé dcerky. Dominička je teď mírně nezvladatelná. Jestli ten vnitřní chaos a napětí své mámy cítí, nebo je to jen obdobím, to těžko říct. Někdy už to opravdu nedávám.  Během jedné hodiny je schopná posypat celý pokojíček moukou, všechny panenky i sebe potřít vodovkami, změnit deset převleků, rozlít opakovaně limonádu, zmáchat se v koupelně, vyházet celou skříň s oblečením a přivést mě k úplnému šílenství. Její energie je nesmírná a nikdy neslábne. Rady typu „dítě je nutné unavit“ jsou k ničemu. Ji neunaví nic. Ačkoliv jsem to nikdy moc neuznávala, od září jsem jí naplánovala hned několik kroužků, tak doufám, že to trošku pomůže.

Poslední tři měsíce letem světem. Předsevzetí nechat si vytrhnout moudráky splněno. Nezhubla jsem skoro nic, nesportuju, na Endomondo sedá prach a jím pořádně stejně blbě, jako před tím. Zato jsem si ale nechala udělat tetování, cestovala, užívala si a utratila spoustu peněz. Jediná Susan Dixon mi zůstala, naše společné lekce angličtiny stále dávám.

Ještě půl hodiny. Připadám si jako před státnicemi. Nesnáším čekání v jakékoliv formě. Jsem doma, sedím u počítače, snažím se psát a vnitřně trnu. Občas to proložím nějakou prací na e-shopu, ale na to se nejsem schopná pořádně soustředit.

Před chvílí tu byla máma s tím, že neví, jestli mi to má říct, že o tom několik dní přemýšlela, ale že mi to prostě říct musí. Trošku jsem znejistěla, protože tímto způsobem se sdělují ty největší jobovky. Tak tahle informace bylo to, že mě údajně jeden známý nazval Fionou. Sdělila mi to a čekala mojí reakci. Nevím, jak jsem na to měla podle ní reagovat, ale mně to připadá milý. Vlastně je to lichotka. Možná nejsem tak zelená, ale Fiona je zase hubenější, takže vlastně dobrý. Říkejte mi klidně Fiona.

Jo, začala jsem zase kouřit. To bylo tehdy, když na Lukáše asi před měsícem praskl jeden paralelní vztah s jistou blondýnou z Berouna. Poprvé jsem se totiž osmělila v návalu zamilovanosti a nádherně prožitého víkendu v pronajatém srubu v Jižních Čechách sdílet své fotky i na jeho profilu na Facebooku. Toho si někdo všiml a už to jelo. Snažila jsem se mu dovolat, ale nebral mi telefon. Byl zrovna pátek a on vyrážel na víkend s přáteli. Nevím, koho vezl v autě, možná jen tuším, ale rozhodně to byl někdo, před kým se mnou nemohl mluvit. Totálně potupně mi sice volal schovaný někde ze záchoda benzinky nebo Mekáče na dálnici a slyšela jsem každé páté slovo, jak šeptal, ale prostě jsme si to neměli šanci pořádně vysvětlit. Tak jsem celou noc strávila tím, že jsem se přes několik kontaktů dostala na tu dotyčnou a mnoho hodin jsme si telefonovaly. Téměř jsem nespala a ráno si dojela koupit cigarety. Po roce nekouření.

Zase přestanu, možná už za dvacet minut, ale tehdy to nešlo jinak. Prostě jsem musela mít nějakou berličku, abych to překonala. K této kauze se ještě vrátím. Nicméně i právě nastíněnou situaci náš vztah ustál. Na chvíli.

Už jsem to nevydržela a kontaktovala jsem laboratoř s výsledky dřív. Tak je to negativní. Uf. Chápu, že většina snažilek, nebo jak si ty holky na všech těch baby webem říkají, tohle slyšet nechtějí, ale v mém případě je to úleva. Takže jdeme dál vstříc světlým zítřkům…